Pocity jaké mám mít,
slunce zalité v srdci. Potíž škrábat na papír. Svázaná ve svých pocitech. Píši co zlomeného v srdci mám. Odpusť každé duši, která ve skrytu touží být vysvobozena. Bolest, trápení, nesnází polapená samota. Těžké je býti v osudu spleteném. Vyznat se v cestě a ve svých citech. Nad hlubokou propastí vznášet se jako duch. Mlčet, oka nezamhouřit. Kámen v botě celou dobu nést. Proč chtěl osud zrovna tudy jít. Odevšad slyší: „Nemá to ve svých rukách. Nemá to v paměti v pořádku. Vždy osud si zvol a měj na paměti, že kamkoliv půjdeš, půjdou všechny tvé překážky s tebou. To abys je zdolala, musíš překonat sám sebe.“
To ticho v tramvaji, když projíždíš kolem mě a šeptáš mi, jdi osudu naproti. Svolej všechny z věže, polap bílé pírko a svolej anděla strážného. On odpoví ti, co pro tebe je dobré. Ukáže ti všechny cesty, kterými se vydat můžeš i za špatného počasí. Proč otázka v hlavě stoupá ti, v ukazatele mění své stopy krás na zrcadla prachu a zapomnění. Stoupáš-li moc vzhůru propadneš se k zoufalství. Nevíš už co se svým smítkem na tváři. Proč zapomenout na trápení v domnění, že bude vždy líp? Zastav své kroky, zastav se na chvíli. Setrvej v okamžiku ticha. Podívej se z okna, když padá déšť. Chlad ti prolézá samým koutem a tvým pocitem. Koho zaujme tvá zpráva, koho potěší někdy smutek v pomněnkách. Už ať je léto, už ať obracíš se ke slunci. Spíše než vrásky usmívej se, ať máš lepší den.
Koho dneska zajímá pocit v dnešní den? Proměnlivý vskutku sen. Z hloubky krásného v srdci stoupá jen do té nejužší prohlubně. Podívej se do ní svou nejpěknější chvílí. Proč bys neměl být skryt v naději, že spatříš něco zlatého na povrchu svých hvězd. Kroutíš nad záhadou života, co osud zavedl tě k záři sluneční. Strmá cesta vede kolem trati, projíždíš kolem stříbrného měsíce. Do čeho vstoupíš už neubude. Kromě lásky a srdce není nic tak přednější jako tvé osudové dítě. Dopodrobna studuješ každý kout své duše, hledáš v něm svou chybu a vzápětí křičíš do své prázdnoty. Hlas hledá ke komu by patřil tvé světlo ho zavolá a touží ho spatřit. Hlas je neviditelná vlna a ozvěna tvého vnitřního ducha. Klobouk dolů pokud hlas přivedeš k sobě domů. První kdo tě uvítá po ránu, on spatří to, co je ve tvém srdci nejcennější.
