Další den mělo vypršet Chótovi a Shibuki vízum. Rozhodli jsme se, že mu pomůžeme v další hře. „Co když ta hra bude srdcová?" řekla jsem. Všichni se na mě podívali se strachem v očích. Měla jsem z toho docela strach, po tom co nám řekl jeden muž v minulé hře. „Měli by jsme se rozdělit." řekla Shibuki. Souhlasila jsem „Vím, že by jsme se měli držet pospolu, ale pořád je tu šance, že hra bude srdcová." Kluci se na sebe podívali, trochu váhali, ale nakonec souhlasili.
Už se stmívalo a my se vydali na cestu. Byla jsem s Shibuki a z toho jsem moc nadšená nebyla. „Doufám, že se klukům nic nestane" řekla jsem a Shibuki mi odpověděla „Na tom nesejde.'' Její odpověď mě zaskočila „Jak to myslíš?" zeptala jsem se jí naštvaně. „Bylo by mi vlastně jedno i kdybys ty umřela v další hře, hlavní je mé přežití." řekla a podívala se na mě. Ani jsem jí neodpověděla, nemá smysl si s ní o něčem vůbec povídat. „Nevidím důvod, proč by jste měl přežít jeden z vás, váš život nemá žádnou cenu." Řekla to tak arogantně..
„Všechny životy mají stejnou cenu, ať už jsi v minulém životě dělala cokoliv, proč si myslíš, že tvůj život má největší cenu?" Štěkla jsem po ní. „Musela jsem se vyspat se svým šéfem, kterého jsem nesnášela, abych dostala lepší pozici, vůbec nechápeš jak mi je, když jsem teď tady!". Jen jsem se na ní podívala a nic jí na to neřekla, nechtěla jsem se zbytečně hádat. Stála jsem si za názorem, že všechno má své řešení, byla to její volba, že si vybrala řešit to touhle cestou. Od té doby jsme spolu nepromluvili.
Dorazili jsme do arény a vzali si telefon. Divila jsem se, protože herní aréna byla v tunelu a telefony byli v autobusu. Bylo tam pár lidí, byli to přátelé. „Obtížnost křížová 4" „Hra vzdálenost". „Vzdálenost?" řekla jsem si a podívala jsem se na muže s poraněnou nohou. „Budeme muset běžet" řekl smutně jeden z mužů. Shibuki neváhala bezhlavě se rozeběhla. Snažili jsme se vymyslet plán, aby tu ten muž nemusel zůstat. Byla tu s námi i Usagi, byla jsem ráda, že jsem jí znovu viděla. „Musíme běžet řekla Usagi". Souhlasila jsem a vydali jsme se na cestu. Běželi jsme asi 5000 metrů, když jsme potkali mrtvou Shibuki. V tu chvíli mi došlo, že se nemáme vzdalovat od autobusu, ale být v autobusu. Myslím, že Usagi to taky došlo a rychle jsme běželi zpět, zbývalo nám totiž už jen 10 minut. Nemohli jsme pomalu ani dýchat, ale šlo nám o život, museli jsme to překonat. Dostali jsme se do autobusu v časovém limitu. Stále tu byl ten muž, jeho přátelé už byli nejspíš mrtví. Zavřeli jsme dveře od autobusu, když jsme si všimli jak se na nás valí voda. Autobus se několikrát převrátil, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. „Hra dokončena" „Gratulujeme". Všichni jsme se na sebe podívali a usmáli. Rozloučili jsme se s tím mužem a vydali se na cestu zpátky. Rozhodli jsme se jít s Usagi spolu, řekla jsem jí totiž o pláži a to místo jí přišlo dost zajímavé, taky chtěla zjistit co se tam děje.
Měli jsme s Arisem sraz u našeho příbytku, tak jsme se tma vydali a mezitím si s Usagi povídali o našich minulých životech a jak jsme se sem dostali. Stali se z nás za tak krátkou chvíli docela dobré kamarádky.
Dorazili jsme na místo setkání, ale nikdo tu nebyl. Bylo mi to divné. „Víš do jaké arény šli?" zeptala se mě Usagi. „Ano, Chóta měl poraněnou nohu takže šli do arény kousek od tud" odpověděla jsem a rozhodli se jít jim naproti. „Proč si tu vůbec sama bez nich?" zeptala se Usagi. „Domluvili jsme se, že Arisu, Chóta a Karube půjdou spolu a já půjdu s Shibuki". Nechápavě se na mě podívala „Shibuki je ta žena co zemřela?" „Ano". Odpověděla jsem jí. „Proč jste se vůbec takhle rozhodli?" zeptala se mě a já jí odpověděla „Báli jsme se, že naše hra bude srdcová, tak jsme radši nešli všichni spolu a domluvili se na tom, že kluci půjdou spolu a my s Shibuki spolu".
Blížili jsme se k jejich aréně, když jsem zahlédla Arisa. „Ale ne..". Zlomil se mi hlas a rozeběhla jsem se k němu s pláčem. Seděl tam na zemi, úplně sám, bylo mi jasné co se stalo. Sedla jsem si vedle něj když s pláčem vyndal srdcovou 7. Vytřeštila jsem oči a začali mi téct slzy. Objala jsem Arisa, když začal říkat, že to je jeho chyba. „Není to tvoje chyba Arisu" řekla Usagi, která stála vedle nás. Arisu se na ní podíval a byl překvapený, že je tu semnou. „Co tu děláš?" Zeptal se. „y/n mi řekla, že se vydáte hledat nějakou pláž, docela mě to zaujalo"
„Seber se, řekla Usagi, vím jak ti je, ale život jde dál" Arisu přestal brečet a řekl „Máš pravdu, slíbil jsem jim, že najdu pláž a budu žít za ně" Usagi se na nás usmála a podala nám ruku, abychom se zvedli a následovali jí.
Došli jsme až na místo, kde Usagi bydlí. Najedli jsme se a vyspali se.
Ráno jsme si vzali své věci a vyrazili jsme hledat pláž. Uběhlo pár hodin a prohledali jsme skoro každou pláž v Tokiu. Začalo se stmívat a my jsme slyšeli rozhovor 3 mužů co šli z herní arény a rozhodli se je sledovat. Dostali jsme se až k nějakému mostu kde byla pláž a u té pláže byla velká budova s nápisem pláž. Byli jsme docela překvapení, že je to budova. „Tak jsme to konečně našli, ale co teď?" zeptala jsem se. Jen jsem to dořekla a někdo nám dal pytel přes hlavu.
Byli nám sundány pytle z hlavy. „Co tu pohledáváte?" zeptal se nás nějaký muž. „Jmenuji se Kloboučník". Představil se nám s úsměvem na tváři. „Vítejte na pláži, můžete tu zůstat, ale jsou tu 3 pravidla" řekl s vážným výrazem. Stále jsme mlčeli a pozorně ho poslouchali. „Pravidlo číslo 1, Musí se tu chodit jen v plavkách" Všichni jsme se na něj podívali a říkali si, že to je docela divné pravidlo. „Druhé pravidlo je, že tu můžeš volně žít" „A třetí.." Odmlčel se „Všichni zrádci budou zabiti" Začal se smát a řekl „Užijte si pobyt na pláži!" „Chishiyo, ukaž jim pokoje" Bleskurychle jsem se otočila a zahlédla ho. Byl tu celou dobu. Dovedl nás k pokoji. Usagi i Arisu šli do svého pokoje, ale když jsem do něj chtěla jít já Chishiya mě chytil za ruku a zastavil mě. „Přijď potom k bazénu" řekl a odešel. Byla jsem překvapená. Vešla jsem dovnitř a na posteli leželi černé plavky. Vzala jsem si je na sebe a šla ven. Vstoupila jsem k Usagi do pokoje a byl tu i Arisu. „Půjdu k bazénu, půjdete taky?". Přikývli a vydali jsme se k bazénu.
Když jsme vyšli ven byli jsme překvapeni. Bylo tu hrozně moc lidí, jako by je nezajímalo, že jsou v tomto světě, užívali si tu. Viděla jsem Chishiyu a vydala se směrem k němu. Představila jsem mu Arisa a Usagi. Najednou nastalo ticho, když jsem si všimla, že na pláž přicházejí ozbrojenci. „Heleto je Aguni?" řekla jsem a Arisu s Usagi se začali rozhlížet. „Odkud ho znáš?" zeptal se Chishiya. „Byl s námi v té hře, kde jsme se poznali, nepamatuješ si to?" „Nekoukám moc na ostatní lidi" řekl. Ozbrojenci se blížili l nám. Přišel ke mě Niragi, chytil mě za ruku a zvedl mě. Jen jsem se na něj podívala a byla hrozně zmatená. Viděla jsem Chishiyův pohled, když si mě Niragi přitáhl k sobě za boky. Vypadalo to, jako by žárlil. „Užijeme si to spolu" řekl Niragi a přiblížil ke mně svou pistoli. Chishiya mě chytil za ruku a odtáhl mě od něj. „Odpal Niragi" řekl s jeho chladným výrazem. Začali se tam hádat dokud nepřišel Kloboučník a neposlal ozbrojence pryč. „Děkuju" řekla jsem. Chishiya se na mě otočil a řekl „Pojď zamnou" Šla jsem za ním, zavedl nás na střechu budovy. „To je mé oblíbené místo" řekl a při tom se mi koukal do očí. Otočil se a podíval se na oblohu. Byl západ slunce. Otočil se zpátky na mě a usmál se na mě. Byli jsme u sebe tak blízko a moje srdce bušelo strašně rychle, jako by se zbláznilo"
Pohled Chishiyi
Chtěl jsem jí tam vzít hlavně kvůli tomu západu slunce. Je to mé oblíbené místo, musím jí ho ukázat. Vzal jsem jí tam a viděl její výraz, když viděla ten krásný západ slunce. Vypadala tak šťastně, její oči byli tak krásné. Musel jsem se k ní více přiblížit, abych mohl vidět její oči z menší dálky. Uvědomil jsem si, co jsem právě udělal. Zrychlil se mi tep, chtěl jsem jí hrozně moc políbit, ale bál jsem se, že by to mohlo všechno zkazit. „Měli by jsme jít" přerušil jsem ticho. „Zachvíli začíná další hra" řekl jsem a odešel jsem.
