Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají

🐦📺

Po škole sedávala každý den u televize. Blonďatá prvňačka, dva culíčky, u rtíků ďolíčky, v očích jiskřičky. S pootevřenými ústy sledovala mihající se výjevy na obrazovce, nos krčila soustředěním. Maminka byla v práci, a tak domácí úkoly stály v tašce nedotčené.

To byla Kim Jiwon, teď už dospělá žena, jež si z nevinných televizních odpolední tak docela udělala obyčej. Stejně jako v první třídě, i teď ve své garsonce pravidelně sledovala pohyblivé obrazy, domácí práce nechávajíc netknuté. 

Svět televize byl pro Jiwon zvláštním opojením; tolik barev, tolik různých lidí a produktů, tolik obsahu jen v několikaminutových úsecích. Milovala všechen ten obsah, ten celý svět v obrazovce a chtěla být – dovolíc si však o tom smýšlet jen v tom nejzazším koutku hlavy – toho barevného vesmíru součástí. Naprosto ji pohltil už tehdy, v první třídě, a tak pro ni bylo prakticky nemožné odolávat zpěvnému vábení hlasů za barevnými obrazy.

Jako malá se Jiwon po onom zpěvu jen natahovala. Avšak Jiwon jako dospělá, soběstačná slečna, se už na pouhé natahování rukou nemusela omezovat. Denně chodily na příslušnou adresu balíčky se štítkem Kim Jiwon. Denně chodily do obchodů objednávky na jméno Kim Jiwon. A velmi často se na teleshoppingová centra snažil dovolat číslo v evidenci přiřazené ke kolonce Kim Jiwon.

Jiwon byla lapena. Ať už ve světě lákavých obrazů, tak postupně i ve své vlastní garsonce. Díky ponukám z televize se jí doma vylouplo tolik věcí, rozumnému a šetřivému člověku často nepotřebných. Už i její maminka – teď už ne v práci, ale v inalidním důchodu – lomila rukama nad uvožováním své dcery.

„Copak tohle všechno potřebuješ?“ ptávala se pokaždé, když Jiwon jednou za čas přišla navštívit – Jiwon totiž buď pracovala, nebo se věčně dívala na televizi a nakupovala. Sotva se v bytě hnula.
„To je moje chyba, že jsem tě vždycky nechala se na ty reklamy dívat.“
Následoval obvyklý povzdech a maminka se utíkala ke scénářům, jež by teď její dcera mohla žít, kdyby vyrostla na nějakém jiném koníčku.

Jenže veškeré kdyby už byla Jiwon k ničemu. Svět televize a reklamy ji měly nenávratně v hrsti, jako když sklapne klec za slavíkem. Nevydržela bez televize jediný den. Nemohla si pomoct. Ta touha, ta až chronická posedlost tajně patřit do onoho barevného vesmíru naprosto řídilo všechno její uvažování. Proto žádné obracení peněženky nevmímala jako marnostratnost.

Kim Jiwon si tak pomalu ale jistě začala kolem sebe stavět zdi, chránící ji před okolním světem. Na den svých dvacátých pátých narozenin už kolem sebe měla zdi tak vysoké, že už i její maminka – poslední rok jediná osoba, která ji kdy navštívila – vzdala snahu svou dceru z klece reklam a televize ještě nějak dostat. I když její snaha vždy byla spíše subtilního až neúčinného charakteru.

Tak se stalo, že Kim Jiwon byla ve své garsonce natolik zabarikádovaná nakoupenými věcmi, že přestala chodit do práce. Záhy přestala chodit i do obchodů, vše si začala objednávat oniline. 

Přešlo pár měsíců a Jiwon přestala otevírat okna. Zamezila si tak přístup k čerstvému vzduchu a podobně jako ptáček, přes jehož klec kdosi hodil deku, se pomalu dusila. Ve tmě pomyslné deky upadala do apatického sledování barevné obrazovky – nejedla, nepila, nespala, nemyla se. Nakonec už ani nenakupovala. Jen seděla v křesle, obložena věcmi z reklam, které jí stejně nikdy k ničem pořádně nebyly, a už bez jisker v očích jen nedutavši sledovala reklamy.

Až jednoho večera, tři měsíce po jejích dvacátých pátých narozeninách, se Kim Jiwon rozplynula. Ta poslední touha, která v ní ještě zbyla, ji definitivně přerostla. Hlasy obrazovky ji uvábily a svět televize – ten barevný vesmír, jak by řekla – ji konečně zval k sobě. Ona toto pozvání přijala bez zaváhání. 

A tak, jako když po ptáčkovi vypuštěném z klece zbyde na dně jeho vězení jen pár pírek, i po Kim Jiwon zbyla jen garsonka plná věcí, o nichž jí reklamy celá ta dlouhá léta pěly ódy. Nakonec však byly jen stejně zbytečné a klamné jako svět televize, kterému tehdy v první třídě malá Jiwon tolik propadla.

—
Taková malinká jednohubka^^. Doufám, že vám alespoň trošku zpříjemnila den. Děkuju za přečtení!
Luv you~✨💗
AnythinGEL