Škola čar a kouzel v Bradavicích

Kirovo druhé Já

A je to tady. První školní den. To je poprvé, co se těším na začátek školního roku. Co se týče prázdnin, o úplňku jsem se vytratil, abych Okamimu neublížil. Nechtěl jsem ztratit kamaráda. Když o něm tak mluvím, mohl bych za ním zajít. Sestoupil jsem tedy dolů po schodech a přisedl si k Okamimu, jenž zrovna jedl polévku.

 "Á Kiro tady jsi, říkal jsem si kde se loudáš. Máš už zbalené věci? Taky se tak těšíš jako já? " začal jsem do něj hustit otázky, hned jak dosedl. Nemohl jsem si pomoct, ale chtěl jsem vědět, jestli jsme na tom stejně. Já osobně totiž samou nedočkavostí poslední dva dny skoro nespal. Tak moc jsem se do Bradavic těšil.

 Zmatek. Zmatek, zmatek, zmatek, zmatek, ZMATEK!!!!!! To je pro můj mozek příliž náročné. "Počkej, počkej, počkej, Okami. Víš vůbec, kde ta škola je?" pokoušel jsem se ho sklidnit. Bohužel marně.

 "No sice nevím kde je, ale Akuma mi řekl, že se tam dostaneme vlakem. Prý stavý na nástupišti devět a třičtvrtě a odtud pak dojedeme přímo do Bradavic, " řekl jsem a podrbal Kiru za ouškem, aby se uklidnil.

 Na jeho odpovědi se mi něco nezdálo. Chvíli jsem si užíval drbání, když mi to docvaklo. "Na Akumově vyprávění je něco divného, nezdá se ti?" zeptal jsem se Okamiho.

 "Co se ti na něm nezdá? Mě na tom nic zvláštního nepřijde. "

 "To nástupiště má být tady v Londýně?"

  "A kde jinde bys ho chtěl hledat? "

 "Tak jinak. V Londýně na vlakovém nádraží jsem už byl."

 "A v čem je teda problém? "

 "Je to jenom takový detail. Nádraží devět a tři čtvrtě neexistuje. Ale to je jen pro zajímavost."

 "Hloupost, vždyť Akuma říkal... Akumo! Seš si stoprocentně jistej, že si se s tím číslem nástupiště nespletl? " otočil jsem se na svého společníka, který mi ležel u nohou a pospával.

Akuma: "Ne jsem si naprosto jistý, že jsem ti to řekl správně. " Jak si může vůbec Okami myslet, že bych se spletl?

 "Kiro, nemel nesmysly!" seřval mě Ashi, jenž se zapojil do konverzace.

"Já nemluvím nesmysly! Neviděl jsem nástupiště devět a tři čtvrtě!" podíval jsem se na něj naštvaně.

"Tak tě ujistím, že existuje. Jsi Neko, což je jen drtivá menšina lidí na této planetě. Mluvíš se zvířaty, což taky nedokáže každý druhý. SOVA ti přinesla dopis s přijetím do KOUZELNICKÉ školy. Koupil sis KOUZELNICKOU HŮLKU, která SI TĚ VYBRALA. Plus máš od malička JISTÝ PROBLÉM. Tak předpokládejme, že nástupiště devět a tři čtvrtě existuje." Měl pravdu. ZASE! Nesnáším to. Sklopil jsem ouška a sedl si na podlahu. Jak jen můžu být tak hloupý?!!!

 "Nemusíš na něj tak křičet, každý má právo o něčem pochybovat," zastal jsem se Kiry.

 "Omlouvám se," řekl Ashi Okamimu. "Ale ON je vyjímečný druh kočky. Velmi vzácný. Nekos Debilos, víš?"

 "Dobře, dobře, ale už na něj prosím, tě nekřič. Co se týče toho vyjímečného druhu, tak se neboj, za bych na něj nedal pozor, abychom o něco tak vzácného nepřišli, " řekl jsem s úsměvem.

 Ashi měl pravdu. Jsem Nekos Debilos. Opravdu děsnej debil, co nedokáže logicky uvažovat. Styděl jsem se za sebe a sklonil jsem hlavu. Po tvářích mi začaly stékat slzy, které jsem se marně snažil zahnat. Tak jsem začal brečet jak malé dítě.