Tvé jméno

kapitola 1 - sen

Nostalgický hlas a vůně.  Milované světlo a teplo.

Jsem přitisknutý k někomu pro mě velmi zvláštnímu, tak blízko, že mezi námi není žádný prostor.  Jsme spolu svázáni, téměř neoddělitelní.  Jako nemluvně chované u matčina prsu jsem úplně nedotčen úzkostí nebo osamělostí.  Nikdy jsem se nesetkal s bodem ztráty.  Naplňuje mě brnění a nádherně sladký pocit.

Najednou se mi otevřou oči.

Vidím strop.

Jsem ve svém pokoji.  Je ráno.

Jsem sám.

Tokio.

…Chápu.

Byl to jen sen. Posadím se na postel.

V tom dvousekundovém rozpětí se pocit jednoty, který mě před chvílí obklopil, beze stopy, bez ozvěny vytrácí.  Je to tak náhlé, že než stihnu zformovat myšlenku, přijdou slzy.

Občas, když se ráno probudím, z nějakého důvodu pláču.

…A nikdy si nevzpomenu, o čem jsem snil.

Pravou rukou setřu slzy a pak na ně zírám.

Na ukazováčku mi tečou malé kapky vody.  Sen i slzy, které nakrátko zaplnily mou mysl, se již vypařily.

Tato ruka kdysi držela něco opravdu vzácného...

Nevím.

Vzdávám se, vstávám z postele, opouštím svůj pokoj a mířím do koupelny.  Při mytí obličeje mám pocit, že chuť a vlažná teplota této vody mě kdysi vyděsily a podívám se do zrcadla.

Můj odraz hledí zpět.  Zdá se, že je trochu nešťastný.

Zavazuji si kravatu, na kterou jsem si konečně zvykl, a pak si oblékám sako.

Otevírám dveře svého bytu...

Zavřel jsem dveře svého bytu.  Přede mnou...

Přede mnou se rozprostírá panoráma Tokia, na kterou jsem si konečně zvykl.  Stejně jako jsem se kdysi naučil názvy horských vrcholů, dokážu nyní vyjmenovat několik mrakodrapů, aniž bych se o to snažil.

Dostanu se přes turniket na přeplněné stanici, sjedu eskalátorem...

Nastupuji do příměstského vlaku.  Opírám se o dveře a sleduji, jak scenérie plyne kolem.  Město se to jen hemží lidmi – v oknech budov, v autech, na mostech po pěší.

Zamlžená, bledá jarní obloha.  Sto lidí do auta, tisíc lidí do vlaku, tisíc vlaků křižujících město.

Vše rychleji utíká, když se dívám na ty ulice...

já jsem…

já jsem…