VŮBEC MĚ NEZNÁŠ

I

Bojíš se co bude?
Já taky...až tohle bude někdo číst.

Vždycky všude čteš a slyšíš jak je dětství krásné. No nevim, já to zas tak růžově nikdy neviděla.
Jako malá jsem vyrůstala hlavně s mamkou, taťka jezdil po stavbách po celé ČR a doma býval maximálně o víkendech nebo v zimě, kdy se moc na stavbách nedělalo.
Mamka pracovala jako účetní v jedné menší firmě u nás ve městě, kam jsem si pak později chodívala po škole nebo o prázdninách hrát.
Celé to dětství, kdy jsem zvládala už nějak chodit a mluvit, mamce zachraňovala život. Trpěla na něco, co většina doktorů nedokázala identifikovat a dost často omdlévala. Já jí vždy našla, zvedla nohy na židli, dala studený hadr na hlavu a zavolala záchranku, protože otřes mozku byl v tu chvíli jasný.
Občas jsem tyto stavy způsobovala já, a to díky své hyperaktivní povaze. Nebyla jsem dítě, co někde posadíte a hraje si, ale spíš takové, kdy mě mamka navlékla do krásných šatů, abych u babičky jednou vypadala jako princezna. Já řvala, že je nechci a pak před barákem skočila do první kaluže, vyválela se v ní celá a tím si zasloužila několik na zadek a převléknutí do tepláků, které jsem tak moc chtěla.

Asi už jsi pochopil/a...ano jsem jedináček. Ale opovaž se říct, že jsem rozmazlená. To totiž vůbec nejsem!

Peněz moc nebývalo, takže mé hračky byly lehce chudší. Občas mi babička (taťky mamka) koupila, co jsem si přála, však jsem byla taky jediné vnouče.
Mamka mě vychovávala špíš tvrději, mnohdy jsem jí za to nenáviděla, dneska už to vidím jinak. Ne, že bych si to většinou nezasloužila a pokud opravdu ne, tak ale nejsem aspoň díky tomu žádný rozmazlený spratek, umím se chovat ve společnosti a postarat o sebe i případnou rodinu v životě.

Ve školce jsem zlobila natolik, že jsem jednou prolítla šlapací motokárou sklem vysokých skleněných dveří. Počůrala se naschvál, když mě paní učitelka nechtěla pustit ve spací době na záchod, atd. Jej, to bývaly časy.

Základní škola první stupeň...
Od první do třetí třídy jsem měla respekt u všech spolužáků, i ten nejvyšší a celkově největší kluk se mě bál, když jsem se na něj byť jen podívala. Učitelé mě nezvládali udržet na místě. Byla jsem vyloučená z pěveckého sboru s nejlepším kamarádem, protože jsme dělali hrozný bordel. Poznámky byly skoro na denním pořádku.
Na konci třetí třídy bylo mým rodičům doporučeno, abych přestoupila na jinou školu, že už to se mnou nedávají.
Čtvrtou a pátou třídu jsem odtrpěla v jiné škole bez kamarádů a pod vedením romských dětí, které všechny jen děsili, kradli pomůcky a osobní věci, některé i mlátili.
Základní škola druhý stupeň...
Přestup zpět na původní školu, kde již byli jiní učitelé a také nová třída, do které jsem šla.
Čtyři roky šikanování byly super. Žádní praví kamarádi, jen faleš a teror. Nikdo s tím nic neudělal. Mamka mohla do školy chodit pořád a nebylo to k ničemu.
Dostávání pěstí do ramenou, nadávání, ničení mi věcí, jedení mých svačin, vylévání pití do oběda, apod. stále přetrvávalo.
Střední školu jsem zvolila nějakou i trochu podle mých rodičů. Ale ne úplně, na gympl jsem jít nechtěla a ani na to neměla mozkové buňky.
Byla jsme třída plná holek, pořád se jen hádaly a faleše všude až až. Najít pravou kamarádku bylo skoro nemožné.
Není divu, že jsem se těšila, až z tohodle všeho vypadnu, na další školu nebudu pokračovat a začnu vést svůj život jinak a po svém...