Temnota 2 (Peter Maximoff - Quicksilver)

6. Domov

Rachel:

Když jsem se probudila, myslela jsem si, že se mi to zdá. Nebo jsem v nebi. Ležela jsem na měkké posteli a vedle sebe jsem na rohu postele viděla sedět mou matku. Pár vrásek zdobící její starostlivou tvář vymizely při zjištění, že jsem otevřela oči. Usmála se pohladila mě po vlasech.
„Jak se cítíš?” zeptala se.
„To už jsem v nebi?” vypadlo ze mě, aniž bych nad čímkoli přemýšlela.
Tiše se zasmála a zavrtěla hlavou.
Můj pohled sklouzl na mé rameno, tam ale k mému překvapení nebyl ani škrábanec. Pak jsem si něco uvědomila. Vlastně jsem věděla o někom, kdo má schopnost léčit.
„Tilly?!” zavolala jsem na svou mladší sestru. Přiběhla šestiletá holčička a skočila vedle mě na postel. Pevně jsem ji k sobě přitiskla.
„Jsem na tebe pyšná. Už jsi plně ovládla svou moc.” řekla jsem a pohladila jsem ji po zlatých vlasech.
Když jsem ji pustila, byli v pokoji už všichni.
„Moc jsme se o tebe báli.” řekla matka a zadržovala slzy.
Neubránila jsem se úsměvu.
Najednou do místnosti přihnala stříbrná šmouha. Peter.
„Tak co? V pohodě?” zeptal se.
S úsměvem jsem kývla.
Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co říct, kromě...
„Jak dlouho už spolu chodíte?” zeptala se Tilly, která na mě a na Peterovi visela očima.
Zčervenala jsem.
„C-co?” vypadlo ze mě.
„My spolu-” začal Peter.
„Nechodíme.” vyhrkli jsme zároveň.
„Co plánuješ teď?” zeptala se mě matka, která chtěla změnit téma.

O chvíli později:

„Opravdu chceš zase odejít?” zeptala se mě matka přede dveřmi a nezbedné slzy jí dělaly cestičky po tváři.
„Je mi to líto.” zmohla jsem se jen na tohle.
Protože by beze mě jedna jistá osoba nepřežila...
Najednou mě silně objala.
„Kdyby tě zase nějaká ta kulka trefila, stav se, ano?” zašeptala s pousmáním.
Se slzami v očích jsem kývla. Pustila mě.
„Opatruj se.” řekla a pohladila mě naposledy po vlasech.