Nejlepší přátelé? // Henry Creel

002

,,Ughhh" řekla jsem, když jsem ráno vstala a otevřela oči. To světlo z roztáhlých žaluzií mě jednou zabije. Postavila jsem se a mé kroky následovaly rovnou do koupelny. Tam jsem se trochu upravila a šla na snídani. Zbytek rodiny už seděl u stolu, a protože byl víkend, byli tam všichni. Má starší sestra, mladší bratr i mí pěstouni. U sourozenců mi to tolik nevadí, ale "rodičům" prostě nedokážu říct tak, jako by to byli mí vlastní, takže je nazvývám pěstounmi a jednotlivě jmény. ,,Dobré ráno" řekla jsem a zbytek rodiny mi pozdrav hned oplatil. Sedla jsem si ke stolu a začal si nabírat cereálie. ,,Takže" řekla Erica (pěstounská máma), a vzápětí pokračovala ,,Chtěli jsme s tebou probrat jednu věc Dvojko" (Dvojka mi říkají, protože když si mě před lety vzali k sobě, odmítala jsem příjmout jakékoliv jiné jméno). ,,Aha a jakou?" odpověděla jsem s plnou pusou cereálií s mlékem. ,,Asi...asi by sis měla najít práci...". Málem jsem snídani vyprskla z pusy a hned když jsem sousto dožvýkala, snažila jsem se ze sebe něco dostat. ,,J-já si m-mám najít p-práci?" vyšlo nakonec ze mě. ,,Neber to špatně, ale je ti už osmnáct, no to je druhá věc... dál už tě tady nemůžeme mít...". ,,Jak jako nemůžete mít?" rozklepala jsem se. ,,Pěstouni jsou povinni si dítě nechat jen do dovršení osmnácti let, dál už to zákon nepovoluje" řekla následovně. ,,Jo, já, eh, promiňte, zrovna tohle jsem od tohohle rozhovoru nečekala...". ,,Je nám to vážně líto-" a pak jsem ji přerušila ,,Já vím, um, já jen, nevím co mám na to říct". Můj pěstounský táta Thomas jen odvětil ,,Je to zákon, tak či tak si budeš muset něco najít, pomoct ti samozřejmě můžeme, ale po finanční stránce nečekej zázraky, sama víš, že ani my v tomhle malém domečku na tom nejsme nějak nejlépe". Jo, Thomas se s tím prostě nesere, vždycky to tak je, ale na druhou stranu má pravdu, už dost dlouho mě vychovávají a ano, osmnáct mi bylo už před měsícem. ,,Dobře, no tak, mohla bych tu ještě nějakou chvíli zůstat? Myslím jen než si na nějaký malý byt nebo tak něco vydělám v té práci?". ,,Ale jistě zlatíčko" odpověděla Erica.

Byl to pro mě šok, ale po snídani, když jsem zalezla do svého pokoje, začala jsem nad tím víc přemýšlet. Protože je Erica učitelka, celou dobu mě učila doma, a tak s okolním světem mám jen pár skušeností, teda až na jedno místo.