Růže poskládané z papíru

1. kapitola❤️💙

Postava střední výšky s tmavě modrým oblečením a kapucí na hlavě se procházela zapadlou, ztemnělou uličkou kde nebyl žádný člověk či zvíře pokud nepočítáme jednoho špinavého psa který neměl žádného páníčka a potuloval se uličkou stejně tajemně jako již zmíněná postava.

Nedalo se poznat jestli je to muž či žena protože obličej měla zapíchlí do chodníku pod svýma nohama a vlasy jí zakrývala černá kapuce. Nebylo možné určit kam si to osoba namířila do té doby než se zastavila u jedněch dveří poněkud zchátralého domu ze kterého se už časem začala oloupávat omítka společně s barvou kterou byl tento dům kdysi v minulosti natřen.

Postava na tyto dveře zaklepala a při tom si vytáhla s pouzdra které měla připevněné na opasku dýku s černou rukojetí a zoubkovaným okrajem na železném, lesklém ostří.

Ptáte se na co tu dýku? To ani já nevím budete si muset chvilku počkat aby jste to zjistili samy.

Z domu však nikdo nevyšel. Osoba si povzdechla otráveným hlasem ,,Pak to bude muset jít po zlým" řekla potichu a nohou rozrazila dřevěné dveře. Moc námahy ji to nestálo, protože dveře už byly prožrané různými brouky a červotoči takže do nich stačilo pouze trochu silněji kopnout a ony se rozletěly na malé dřevěné úlomky které postupně všechny dopadly na podlahu vevnitř domu.

Stále se však nic zevnitř baráku neozývalo, křik, vystrašený hlas nebo dokonce pláč. Ne, vůbec nic, jako kdyby jste najednou ze světa vymazaly všechen zvuk kromě vlastního dechu a rychlejšího tepu svého srdce. Vítr nebylo slyšet že by si pohrával se suchým listím podzimu a i pomalé našlapování toulavého psa, o kterém tu již byla řeč, ustalo. Celý svět jakoby čekal co se v tuto chvíli stane dál, jakoby všichni četli nějakou detektivku ve které se na další stránce příběhu má odhalit kdo je tím hlavním strůjcem všech vražd které se tam odehrály a vy jste váhaly či ji máte otočit nebo ne.

Hádám že i vy už se nemůžete dočkat že? Nu, dobrá. Nenechám vás dál čekat.

Postava, s rukou ,ve které držela dýku, napřaženou před sebou, pomalu ale jistě vstoupila do domu který se zevnitř zdál být stejně opuštěný jako vypadal zvenku. Osoba však věděla s naprostou jistotou že ten kterého hledá je tu a jistým krokem vešla do jedné z místností které byly po obou stranách chodby do které vstoupila hlavním vchodem. Tento pokoj byl s největší pravděpodobností před nejspíš dlouhou dobou ložnicí i když šance že to tak není, tu byla.

,,Haló~" řekla sladkým hláskem postava v tmavě modrém a ruce dala za záda nejspíš s účelem skrýt dýku jejíž ostří se lesklo v září svítícího měsíce který prokukoval oknem do místnosti. Jako odpověď se ozvalo zaskřípání prahu o podlahu těsně za záhadnou osobou a prodloužený stín vyššího může s neurčitým předmětem v ruce.

Postava se až s neskutečnou rychlostí otočila a uskočila stranou, ale i díky ní se jen tak tak stihla vyhnout ráně ,kterou by dostala do temene hlavy ocelovou trubkou. Tam kam však postava skočila, aby se vyhla trubce, byla kaluž vody po které uklouzla a spadla na studenou, špinavou zem. Ke štěstí osoby v černém, která se za tu dobu už stihla postavit, se díky tomu že uskočila tak nestalo a trubka se s cinkavým zaduněním setkala se zemí tam kde před chvílí stála.

Muž byl však taky celkem dost rychlí a už se opět napřahoval trubkou opět se záměrem trefit protivníkovu hlavu a tím ho omráčit či dokonce zabít. Na poslední chvíli však muž trubku vychýlil ze své původní osy a nyní mířil na lýtka osoby s kapucí aby ji tím podrazil nohy. Postava však stihla rychle zareagovat, vyskočila nad trubku a ještě než si muž stihl uvědomit co se stalo s až nadlidskou lehkostí rychle přidupla trubku k zemi, za doprovodu hlasitého třísknutí oceli o betonovou podlahu, a tím mu ji vytrhla z rukou a odzbrojila ho.

Trubku pak odkopla kamsi do koutu místnosti ,ve které se nacházeli, a přitiskla mu lesklé ostří dýky na teplou kůži na krku. I přes to že byla v domě úplná tma bylo vidět jak se muži v očích leskne strach a rozhořčení nad vlastní prohrou, ale strach byl silnější.

Postava pohrdavě zamlaskala a hned na to řekla ,,Čekal jsem toho od tebe víc. Tohle nebylo ani rozcvičení, natož nějaký pořádný trénink u kterého bych se měl potit únavou. A přeci, vidíš snad na mě nějakou kapku potu?" Muž neodpověděl ,, Ty se ale jak vidim potíš dost. Jak se tomu říká, strach o život?" Řekl s náznakem posměchu a pobavení nad vlastním vtipem (který je vtipný maximálně tak pro vrahy jako je on sám) v hlase.

,,K - kdo jsi!?" zeptal se ho opatrně, aby mu dýka nepořezala hrdlo, muž postavy. ,,Já? Já jsem jen pouhý nájemný vrah který slouží svému pánovi a dělá za něj všechnu špinavou práci." slovo "pánovi" vyslovil s takovou dávkou opovržení že hnusněji to snad ani znít nemohlo.

,,Nebo bys radši slyšel jméno?" Potichu se zasmál a veškeré opovržení z minulé věty bylo pryč načež si sundal rukou kapuci a odhalil tak své krvavé rudé, na krátko zastřižené vlasy, které byly malinko sčesané dozadu. Z jeho oči barvy jantaru sálala touha po krvi.

Nahnul se k jeho uchu a potichounku, aby to nikdo jiný nemohl slyšet, i když byly v tomto zchátralém domě, a možná i v okolí několika desítek metrů, úplně sami, mu do něj zašeptal dvě slova:

,,Akabane Karma."

Hned jak toto dořekl tak zatlačil na rukojeť dýky a ona bez obtíží projela tenkou kůži na krku a masem hned pod ní. Muž se sice chvíli zmítal, ale jak mu vyprchával život z těla tak už se zmohl pouze na krátká, trhavá škubnutí. Když dýku, která byla zaříznutá v hrdle už skoro mrtvého těla, postava, teda vlastně Karma, vytáhl vytryskla z rány malá fontánka z krve.

Poté vytáhl z kapsy u kalhot telefon a vytočil nějaké číslo s nadpisem "idiot"
a přiložil si ho k uchu za přerušovaného pípání jak mobil vyzváněl.

Po několika vteřinách ho někdo zvedl a přeslazeným hlasem řekl ,,Ale, ale že by můj malí mazlíček splnil další úkol?" ,,Ano." Odpověděl Karma prostě ale tón jeho hlasu zněl naštvaně a zhnuseně zároveň. Ten pán který volal z telefonu si toho však nejspíš nevšiml nebo to ignoroval.
,,Dobrá tedy, přijď za mno zítra v 19:00 a domluvíme se na tvojí další práci, ano drahoušku?" ,,Jistě." ,,Tak papa maličký." A zavěsil.

,,Debil jeden zkurvenej. Pořád samí "ahoj drahoušku" a "nestalo se ti nic maličký" fuj, je mi z něj na zvracení!" povídal si Karma sám se sebou a snažil se co nejpřesněji napodobit přeslazený hlas co vycházel z telefonu. Poté si znovu nasadil černou kapuci a rozešel se směrem ven z baráku.

Tak první díl je na světě doufám že se bude líbit.

(1110 slov)