Deník zoufalé matky

Realita

Porod. Zkouška síly, trpělivosti a víry. Říkáte si proč zrovna víry? Protože celou tu dobu budete říkat: „Bože ať je to pryč!, Bože ukonči moje trápení!". Tak silně věřící jsem nikdy nebyla. Já rodila dva dny, ano i to je možné. Dvě noci jsem nemohla spát kvůli poslíčkům. Ještě před tím jsem často byla v nemocnici, protože to vypadalo už k tomu, ale ne. Já se bála, že to nepoznám až to přijde...ale poznáte to a hodně rychle. Vlastně mě v nemocnici každý už znal. Jednou v noci přišla neuvěřitelná bolest, která přišla a pak zase odešla a stále se vracela. Tomáš byl po odpolední a v 1 ráno jsme opět vyrazili. Poslíčci. Bylo to zralé na nocleh na oddělení ale já odmítla. Nevím proč, ale nejlíp jsem se cítila doma, kde jsem v klidu a hlavně. .mám velkou postel. Bolesti neustupovaly. Svým kvíkáním týrajícího psa jsem budila přítele a klidila jsem se raději do obýváku na gauč. Doteď si to pamatuju...byl klid, usnula jsem a za 15 minut bolest, kterou jsem vydýchávala. No dobře, trochu jsem i nahlas fňukala. A takhle pořád dokola. Vydržela jsem to celou noc až do 9 ráno. To už jsem nahlas kvíkla bolestí až ho to probudilo. No a zase repete do porodnice ale tentokrát na příjem. Fešná bílá košile mi dávala jasně na jevo, že se už něco děje. Já se tak bála porodu, ale když to přijde instinkt vás povede a budete vědět, co dělat. Hlavně žádný epidural!!! Já si ho dala, no to byla paráda. Injekce do páteře s tím, že doktora to píchla jinam než měla, tak to ze mě museli dostat. Ale co bylo nejhorší ta bolest za krkem, hlavy a zad, která trvala dva týdny. Můžete jen ležet, jedině tak bolest odezní ale když vstanete...to byl cirkus.

V životě přijdou dny, kdy budete chtít vše vrátit zpátky. Ano, přesně tak. Jsou tu dny, kdy chci vrátit svůj stav bezdětnosti. Jsem snad špatná máma, když si toto myslím? Ne! Jsem jen člověk. Mít dítě je super, ale jsou tu dny beznaděje, smutku, vzteku a plné depresí. Místo romantické večeře při svíčkách, bude společně uspávání prcka s ukolébavkou, která má hodinovou verzi. Vaše kamarádka má oslavu narozenin a vy musíte hodně brzo pryč, kvůli uspávání malé. Vlastně váš sociální život jde pomalu do kytek. Vzpomínáte, jak jste pařili každý víkend, mohli jste ponocovat, chodit do kina. Tak teď je tady realita. Konec vzpomínání. Ale nesmíme to dávat za vinu malému a bezbrannému tvorečkovi. Miminko za nic nemůže. Je zcela závislé na nás, jsme pro ně důležitý. Někoho to může až vyděsit, ale pro někoho je to útěchou.
Já několikrát litovala a chtěla vše vrátit zpátky, kdy jsem dítě neměla. Ale když se podívám do těch velikých a nevinných očí...je to něco kouzelného a hned si řeknete: „Jsem ráda, že tě mám.". Myslíte si, že jsem emočně labilní? Omyl! Jsem žena prvorodička a taky citlivka.

Sex po šestinedělí je tabu, nedej bože během šestinedělí. Toto období je hodně složitý a těžký jak pro miminko, tak i pro rodiče. Máte doma "vetřelce", o kterého se máte starat a ještě k tomu neumí mluvit. Tudíž s vámi komunikuje pláčem. Ale ne s ledajakým. Každý pláč něco znamená. Mám hlad, bolí mě bříško, nudím se, chci spát, něco mě vyděsilo a nedělej na mě ty strašidelné obličeje. Výhodou miminek je, že pořád spí. Moje malá, spala celý dny i noci. Tabu ohledně pohlavního styku jsem neřešila. Tělo si prostě řekne. Pokud vás zajímá, kdy to bylo.....tak sakra hodně brzo. Nebylo to ani v půlce šestinedělí. Ale o to teď nejde. Šestinedělí pro někoho může i znamenat utrpení nebo hodit si brzo mašli. Já si říkám, když jsem to dala já, tak už musí každá. Měla jsem poporodní deprese a emoční labilitu. Ano, i to se může stát. Porod a tento šok z rodičovství může pořádně rozcuchat hormony. Ale i to brzy přešlo. Když poznáte na svém dítěti, kdy a jak vám projevuje lásku a vděčnost. Moje malá se mi koukala upřímně do očí nebo se usmívala. To si každá máma vypozoruje.
Ale stejně je to děsivý pocit, viďte? Jste malý tvor, který nic neumí, ničemu nerozumí a máte jen dva lidi, kteří vás mají provádět světem a učit vás vše, co umí. Já být miminko, jsem pořád z toho v depkách.

Lidé jsou velice ochotní. Zeptají se, jak se vám daří, popřejí zdraví a nesmíme zapomenout na dobré rady. A nebo na člověka, který by udělal vše jinak než vy. Přesně tak přátelé. Já to zažila. „Co jí to děláš? Bože, ty jí týraš! Já vychovávala úplně jinak! Vždyť má hlad! No to snad ne...ty ochříváš mlíko v mikrovlnce?! Cože...malou má zase tvoje máma?! Máš ji doma vůbec a staráš se o ni?!! " Ano, ano...zavolejte na mě sociálku. Tuto větu jsem si stále v hlavě opakovala. Není nad podporu od příbuzných, zvláště v tomto těžkém období. Hlavně si nic nebrat osobně a jet dál ve vašich kolejí. Jen vy dobře víte, co je pro vaše dítě důležitý. A časem něco i pozměníte. Hodně jsem dodržovala čas mezi krmením. Ale pak přijdete na to, že si miminko o jídlo řekne. Kdyby to ovšem bylo po hodině, tak bych to řešila s doktorkou nebo změnila Sunar. Já pár týdnů kojila, ale pro malou to bylo jako pro nás voda. Začala jsem dávat Nutrilon ale po něm nastalo bolení bříška. Teď máme Kendamil a nemůžu ho vynachválit! Ale každému dítěti chutná něco jiného. Moje malá by si už nejraději dala řízek a bramborovou kaši. A to jí jsou teprve dva měsíce. Jednou jsem si dala obloženou bagetu a hladově po ní koukala. A kam jsem tu bagetu dala, tak tam měla oči. Byla to celkem sranda ale zároveň jsem jí litovala.