Plameny spásy ✔

PADESÁTÁ

„Lituješ toho, že jsi nás zachránil? Že jsi zachránil mě?" zeptala jsem se nakonec a snažila se neroztřást. Nějakým způsobem mi to připadalo jako zrada.

„Občas," připustil vážným hlasem a černé vlasy se mu ve vánku zavlnily mezi zatočenými rohy. „Protože kdybys zemřela, možná, že bych byl znovu jako dřív. Tvou sestru jsem nejspíš miloval, ale pokud to byla doopravdy láska, to, co cítím k tobě, je o tolik strašlivější, až mám chuť se rozsápat na kusy. Někdy po nocích přemýšlím, zda bych tě neměl zanést zpět do svého setmnělého království a donutit tě cítit to samé, korunovat tě královnou a uctívat jako bohyni. Nemyslím si však, že by to pomohlo. Jsem blázen a toho jsi ze mě udělala ty," vyléval mi své city. Démon, který by snad ani neměl mít duši. Démon, jež vládl monstrům a na svůj dvůr si bral ty nejhorší z nejhorších. Viděl i ve mně nestvůru? Obviňoval mě z toho?

„Tak čeho jsi se vzdal? Čeho?" dorážela jsem na něj a přistoupila o krok blíž. Polovinu obličeje mu halil stín, na druhé mu tančilo světlo ohně opodál.

Rezignoval. Rozhodil rukama a prozradil mi cenu, za kterou nás vykoupil: „Po uplynutí naší dohody se vrátím zpátky do Pekelných síní," dramaticky se odmlčel a mě se zatajil dech. „Navěky. Bez možnosti vkročení zpět na tento svět. Vzdal jsem se práva na to odtamtud odejít, nebo najít okliku ze svého trestu. Nakonec jsem tě zbavil sám sebe lépe, než  jsi kdy svedla ty."

„Nějak ti pomůžu se–"

„Pokud si mě nehodláš k sobě svázat navěky, nemusíš se namáhat. A to ty nehodláš, že ne?"

Otevřela jsem pusu, ale zase ji znovu zavřela. Váhala jsem a mé váhání trvalo příliš dlouho.

V tom přenádherném obličeji se mihlo útrpné utvrzení. „Přeji krásnou noc, Vaše Veličenstvo," poklonil se mi a zmizel uvnitř hradu. Jen jeho vůně se za ním nesla jako upomínka toho, že zde byl. Nádherný lhář. Král podsvětí a někdo, kdo neměl právo mě milovat. Nebo jsem to byla jen já, která mu to odpírala?

Polkla jsem a otřela si hrotem špinavé ruky zbloudilou slzu. Nevěděla jsem si rady. Byla bych schopná si k sobě na věky věků připoutat démona, který zavraždil mého nevlastního otce a obelstil celý Lezum, ale hlavně mou sestru? Na tu otázku jsem si zatím nebyla schopná odpovědět. A možná ani nikdy nebudu.

⁓

Otec mě táhl za malou ručku skrze vysokou trávu ostrou jako příborové nože. Sykala jsem pokaždé, když mi poranila kůži. Cvrčci okolo hráli písně lesa a v korunách stromů se k nim přidávali pěvní ptáci v dynamickém orchestru.

Slunce ve zlatých paprscích prosvítalo skrze zelenkavé listoví vysoko nad našimi hlavami a svěží vánek mi cuchal neposedné rezaté vlasy. Srdce mi nerozhodně tlouklo do rytmu nožiček. Téměř jsem mu nestačila. Když jsem k němu vzhlédla, mezi jeho parožím se mu proháněli dvě sýkorky. Zrak upínal před sebe.

Slyšela jsem ho říkat, ať jsem hodná a poslušná dcera. Dával mi lekci. Chtěl, abych byla poddajná, ale to nikdy nebyla moje parketa. Prořízlá pusa a výbušnost byli mou rozenou vadou, stejně jako absence paroží na hlavě.

Chrám zasvěcený jednomu ze Světlých bohů byl vystavěn z toho nezářivějšího bílého mramoru a zářil jako čerstvě napadaný sníh. Slepě jsem se soustředila na umně vytesané sochy z kamene znázorňující postavy zbožně natahující ruce k nebi.

Otec mě táhl po schodech nahoru. Nikdo nebyl v dohledu. Jen já a on a jeho rozostřená tvář. Nemohla jsem si jí pořádně prohlédnout. Ztrácela se mi, stejně jako vůně okolí a teplota vzduchu.