Plameny spásy ✔

ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ

„Měla jsi mi to říct. Nám všem," začala jsem tiše, aby nás statní neslyšeli, ale věděla jsem, že mnoho z nich slyší až moc dobře. Chytila jsem jí za obě promrzlé dlaně. Dřevo v ohništi zapraskalo a vyletěl roj jisker. Vlasy mi načichly kouřem. „Proč jste nám nikdo nic neřekl? Ani jeden jste se nezmínili-"

„Protože to bylo něco našeho. Něco, co jsme sdíleli jen my dva." Rozechvěl se jí spodní ret. Semkla tak rty do tenké linky a trhaně se nadechla. „Jsem téměř nesmrtelná, Neol. Gerl má jen pár desítek let, než ho dostihne stáří. Nechtěla jsem promrhat ani minutu našeho času. Předtím, než jsme se naposledy rozloučili, jsme se zaslíbili před bohy. A to je slib na věky věků. I přes smrt. Doufala jsem tím, že se po smrti znovu sejdeme. Že skončím na stejném místě, jako on. Ať už to bude kdekoliv. Jen jsem nečekala, že... že to bude tak-" nedokázala to vyřknout na hlas. Zamrkala, aby zahnala slzy a zadívala se raději někam za mě.

„Půjdu si alespoň na hodinu odpočinout. Až přijede Rellok, Terra po něm pošle otci smlouvu a dopis. Předá mu do doby návratu vládu nad vojsky a zabezpečí tím tak lid." Chtěla jsem se zeptat, jestli je Rellok Terry druh, ale to už mi říkala: „Běž si taky na chvilku lehnout. Za pár hodin vyrazíme a bude to únavná a dlouhá cesta."

Pustila mé dlaně a pomalu odkráčela stranou, kde si vyprosila deky a uložila se blízko jednomu z ohňů.

Ardel mi brzy stanul po boku a ustaraně se zadíval na východ slunce. Mezi obočím se mu prohloubila vráska. „Družina pojede s námi, kam až jen budou moct. Utáboří se půl dne cesty od ležení Konečného kontinentu."

Přikývla jsem, že rozumím. Nemohli se vrátit bez krále a královny zpět do Perelu. Lidé by měli víc otázek, než by měli oni chytrých odpovědí. Navíc nám pomohou při útěku s Gerlem. Tušila jsem, že za námi pošlou oddíl vojáků, aby nás pozabíjeli. A nebo nás dostanou už u nich a nechají naše těla hnít někde v hromadném hrobě. Neměla jsem tak přemýšlet, avšak nemohla jsem si pomoct. Chmury mě dostihly kdekoliv.

„Budu s tebou, Neol. Až do konce." Zářila z něj síla a odhodlání. Říkal pravdu, nebo při nejmenším alespoň věřil v to, co říkal. Uklidňovala mě myšlenka, že pokud zemřu, bude to alespoň po jeho boku. Na druhou stranu mě děsilo, že je možné, že já bych díky své nesmrtelnosti přežila a on ne. Věděla jsem však, že ho budu chránit urputněji, než samu sebe.

Zapřela jsem si hlavu o jeho pevné rameno a spolu s ním pozorovala, jak se zimní obloha rozjasňuje a hází na krajinu bílé světlo odrážející se od bílé pokrývky krajiny okolo. Zima měla být na spadnutí, přesto se zdálo, že teprve její nejstrašnější část začala.

„Přežijeme to," ujišťovala jsem nás oba.

„Já vím." Objal mě rukou okolo pasu a přitáhl ještě blíž k teplu svého těla. Naše Plameny tiše vyčkávaly a má monstra ve stínech lesa stejně tak, proplétající se roštím a spícími stromy.

Byli jsme odhodlaní a připravení. První velký úkon před tím, než vypukne to nejhorší, bude brzy za námi. Ať už to přežijeme, či nikoliv.

~

Vyjeli jsme tři hodiny po úsvitu slunce. 

Cítila jsem se vyčerpaná a většina družiny stejně tak. Vzhůru mě držela jen myšlenka na nadcházející záchranu Gerla. Přesto mě po několika hodinách v sedle únava málem dohnala k pádu na zasněženou, ale hlavně zmrzlou zem. Ardel mi nabídl, že mohu jet s ním a alespoň se prospat. Chvíli jsem váhala, ale nakonec se vyhoupla do sedla před něj a za chvíli spokojeně podřimovala na pohupujícím se vraníkovi, s pevným hřejícím hrudníkem za zády a paží okolo pasu.