Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

38 - Poklidně spící štěstí

Když jsem dojela domů, opatrně jsem zaparkovala, ale moje tělo ne a ne se hnout z místa. Nemohla jsem donutit ruku vzít za kliku dveří a otevřít je dokořán. Nešlo to. Seděla jsem jako zařezaná, se zamlženým pohledem v očích.

O chvíli později už jsem, bez toho aniž bych odnesla své věci do bytu, vycouvala z parkovacího místa a znovu vyrazila pryč. Neměla jsem sílu vrátit se domů. Sama. Místo toho jsem za volantem auta bloudila ulicemi Bostonu. Bez předem stanoveného cílů. Bez cesty, která někam vede. Jen tak. Projížděla jsem městem a v hlavě měla prázdno. Z reproduktorů ke mně doléhal řev Serje Tankiana a já byla ráda za jejich metalové songy, které se snažily vyplnit to prázdno uvnitř mě. System of a down na tyhle chvíle byli jasnou volnou. Doufala jsem, že se to zlepší. Že až se vrátí domů ke mně, bude mi líp a já budu opět vědět, že moje rozhodnutí bylo správné. Protože zatím, teď když jsem byla sama, pouze bolelo.

Jezdila jsem městem buchví jak dlouho. Nevnímala čas, který utíkal dál bez ohledu na to, jak jsem se cítila. Spěchal mílovými kroky a nebral ohledy. Na nikoho. Na nic.

Když jsem se pak podívala na hodiny, zůstala jsem jako opařená. Musela jsem se městem proplétat několik hodin. Na obzoru začalo pomalounku klesat slunce a vytvářelo červánky, jež pomalinku začaly ustupovat temnotě. Zhluboka jsem se nadechla a nasměrovala svoje auto k letišti.

Zaparkovala jsem na prvním volném místě, nejspíš jako pěkný silniční trotl a už jsem si to štrádovala do příletové haly. Míjela jsem desítky lidí, jejich shledání a přesto mířila dál a dál. Hokejisté přijížděli do soukromé části letiště, tam kde měli větší klid od fanoušků a zvědavých pohledů.

Znovu jsem se podívala na hodinky. Zatraceně. Bála jsem se, že je nestihnu. Přistáli už před čtvrt hodinou. Doufala jsem jenom, že se zdrželi při předávání zavazadel. Doběhla jsem až k soukromé části, ale tam mě zastavila ochranka a týpek, který pracoval nejspíš jako stévard, ale nyní měl na starosti nepěkný úkol hlídání vstupu.

„Slečno, do této části nemůžete," upozornil mě slušně, když jsem se rozhodla projít okolo nich a nastavil přede mne nataženou paži.

„Nemůžu projít? Jak nemůžu projít? Zrovna přiletěl můj tým. Musím za nimi!" rozčilovala jsem se. Moje hlava v tu chvíli nedokázala pobrat, proč mě nechtějí pustit dál.

Stévard mi jen sdělil, že nemají pro nikoho povolení během příletů Bruins a že mě dál rozhodně nemůže pustit. Dohadovala jsem se s nimi. Snažila se jim vysvětlit, kdo jsem, za kým spěchám a proč.

Marně.

Jenže pak se halou rozlehl temný baryton, ze kterého se mi po zádech rozběhlo mrazení a všechny chloupky na mém těle se postavily.

„Pusťte ji!" přikázal a každý v okruhu snad padesáti metrů zkameněl. Včetně mě. Stévard zaváhal. „Tak zatraceně, řek sem, že ji sem máte pustit!"

Prudce jsem se otočila a už předem věděla, koho uvidím. Poznala bych ho kdekoli. Ten temný podtón, ta dominance s kapkou něžnosti, to jak zdůrazňoval každé slovo. Viděla jsem, jak si ke mně příletovou halou vykračuje týpek v teplákovce se znakem Bostonu. Na hlavě kšiltovku, v ruce za sebou kufr a na rameni tašku se sportovním vybavením. Na tváři napůl naštvaný napůl šťastný výraz. Můj forward.

Stévard ustoupil a já se rozběhla. Ukrajovala jsem mílovými kroky vzdálenost mezi námi, a čím blíž jsem mu byla, tím víc se vše okolo mě vytrácelo.

Přidal do kroku, a když už jsem se mu vrhala do náručí, odhodil sportovní tašku z ramene na podlahu a upustil kufr, jen aby mě mohl pevně sevřít v objetí. Vyskočila jsem na něj, omotala mu ruce okolo krku a nohy okolo pasu.