Ve skrytu rákosí (část 1)

1.

Kormorán se tiše plížil rákosím. Opatrně kladl jednu tlapku za druhou a skoro ani nedýchal, jak moc se soustředil. Najednou se však zastavil a upřeně sledoval jakýsi objekt před sebou. Byl promočený až na kost a černobílá srst se mu lepila k tělu, ale to ho sotva zajímalo.
Ozvalo se zašustění a se žuchnutím do vody spadl velký, hnědobílý pták. Kormorán by se mu nejraději zakousl do štíhlého krku, ale zůstal tam, kde byl. Ještě chvíli čekal, pak se rychle vydal tam, odkud pták odplaval. Prodíral se rákosím stále dál a dál od břehu, až musel za chvíli plavat, což mu nedělalo žádný problém. Zanedlouho se dostal až k zvláštní kupě tlejících rostlin, ze které se začalo ozývat pípání.
Kormorán neváhal ani vteřinu a do ptačího hnízda vlezl. Zprvu by se mohlo zdát opuštěné, ale když kocour odkryl svrchní vrstvu rostlin, našel důmyslně schované dvě vejce a tři mláďata, která si ho teď nedůvěřivě prohlížela. Bylo zvláštní, že ačkoliv byla vylíhlá mláďata potichu, pípání se stále ozývalo z vajec. Kormorán na nic nečekal a mláďata zakousl. Když se chystal rozbít i vejce, ucítil na sobě něčí váhu a hned poté se zřítil do vody.
V první chvíli ho napadlo, že se dospělí ptáci vrátili, ale tu myšlenku hned vyvrátil - takhle by nedokázali zaútočit. Začal máchat tlapami, aby se dostal zpět na hladinu, ale něco ho opět srazilo dolů. V panice se začal zmítat, ale síly ho rychle opouštěly a okolí začalo být stále temnější a temnější...

Vědomí nabral až když do něj něco strčilo. Okamžitě začal vykašlávat vodu a do plic mu vnikl čerstvý vzduch. Zvedl hlavu, aby se podíval na svého zachránce, ale spatřil jen barevnou šmouhu. Objekt se postupně změnil v ne moc vlídně se tvářícího kocoura. Jeho krátká, strakatá srst byla opakem od té jeho.
Kormorán otevřel tlamičku, aby svému zachránci poděkoval, ten byl ale rychlejší: "Idiote!" prskl mu do obličeje a začal chodit sem a tam. Kormorán ho jen s nechápavým výrazem ve tváři pozoroval.

Kormorán nevěděl, co na to říct, tak se pokusil vstát. "Děkuju za záchranu." řekl jakoby mimochodem.
Kocour se otočil na patě a podrážděně mrskl ocasem.

"Ó, to je milé že mi děkuješ za záchranu, poté co jsem tě skoro utopil." odvětil a mile se na druhého kocoura usmál. To Kormorána ještě víc rozhodilo. Namáhavě se posadil a změřil si kocoura pohledem. Proč by ho chtěl utopit a následně ho zachraňoval?

"Nerozumím tomu." zavrtěl hlavou po marném snažení pochopit situaci.

"To mi je tě líto." odfrkl si neznámý. "Pověz mi, máš koťata?" zeptal se z ničeho nic. Černobílý kocour jen kývl a tlamičku měl otevřenou v neúspěšném pokusu o promluvení.
"Skvělé!" usmál se kocour a naklonil se ke Kormoránovi blíž. "Tak ti slibuji, že si je najdu a do jednoho je zabiju." zasyčel a všechny dosavadní emoce vystřídala jen nenávist. "Úplně stejně, jako jsi *ty* zavraždil ty malé potápky."

Kormorán konečně pochopil a zamračil se na kocoura. "Nevím, co si o sobě myslíš, ale já svůj oběd neoplakávám." zavrčel na kocoura. Neznal ho, nevěděl kde žije, tohle byly akorát výhružky. "Teď jestli dovolíš, vrátím se pro ně a udělám to, co by udělal každý." řekl a vykročil směrem k vodě.
Než však stačil cokoliv udělat, kocour se na něj vrhl a povalil ho na zem. Kormorán se instinktivně převalil do králičí skok vzdálené vody, takže kocour teď byl pod ním. Souboj ale nebyl ani zdaleka u konce. Neznámý zaryl soupeřovi drápy do zad a Kormoránovým tělem se rozlila prudká bolest. Oba kocouři se zmítali v jednom vřeštícím klubku a voda cákala všude kolem. V jednu chvíli se Kormorán zakousl do nepřítelovy packy a v druhou se mu kocour vysmekl. Kormorán se vydrápal na břeh a ztěžka oddychoval. Celé tělo ho bolelo a byl mokrý snad ještě víc, než před tím. Po cizím kocourovi jako by se slehla zem - nikde nikdo.

Černobílý kocour se vydal zpět k útesům, odkud pocházel. Bude se muset porozhlédnou po něčem jiném, čím nakrmí rodinu. Už tak měli málo potravy a on se musel vydat do míst, která neznal. S tím kocourem už si hlavu nelámal - byl to jen pomatenec. A co by mu mohl udělat? V tlupě, které žil bylo dost koček na to, aby se dokázali ubránit jakémukoliv nepříteli.
Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si nevšiml, že se kousek od místa, kde předtím bojoval vynořila potápka. V očích se jí zračila nenávist a chocholku z peří na hlavě měla bojovně vztyčené.

Další část naleznete na profilu Aksullal