Život

Poušť

Poušť. Všude kolem byl písek a zase písek. Nekonečné žluto-oranžové duny po kterých se proháněl vítr a zvedal ta malá nepatrná zrníčka vysoko do vzduchu a prováděl s nimi akrobatické kousky. 

A uprostřed té pouště, té nekonečné žluté pustiny kráčela žena. Drobná, sežehlá a vyprahlá sluncem. Spíš mrtvá než živá rozmlouvala sama se sebou.

Proč jsem tady?  Proč jsem se vydala zrovna sem? Abych něco dokázala? Abych ukázala světu, že jsem lepší než kdokoli jiný? Ptala se sama sebe.

Možná. Vzápětí ji přišla v myšlenkách odpověď.

Jak jako možná? Byla jsem hloupá. Umřu tady. Stejně jako každý kdo sem šel. A proč? Protože jsem hloupá.

Každý jednou umře.

Ale já chtěla žít!

Třeba nemáš žít.

Mám! Musím! Takhle přece nemůžu svůj život skončit! Mám ještě tolik před sebou.

Zemřeš jako každý na Zemi. Všichni jednou umřou, dřív nebo později, je to jedno. 

Všichni ne. Svět na kterém stojím nezemře!

Zemře. Umírá stejně jako ty. Prahne po vodě, touží po zelených lesích,  chce slyšet radostný zpěv ptáků. Jenže to nejde. Voda je zakalená, lesy vykácené a ptáci nemají kde hnízdit.

Jenže já za to nemůžu. Já přece neseji ta obří pole, nekácím lesy. Tak proč musím umřít takhle?

Můžeš za to! I ty si denně jezdíš autem, i ty plýtváš papírem, i ty chodíš do obřích supermarketů!

To dělá každý.

To je pravda. Ale ne každý si to uvědomuje! 

Všichni to vědí.

Ale nevnímají to! Vědí to, ale stejně kupují věci v plastech, stejně napomáhají zkáze.

A co s tím udělám já? Stejně umřu. Před chvíli si to říkala.

Zemřeš. Ale kdy, to je na tobě.

Ne, není. Umřu tu žízní.

Nemusela bys, kdyby se pouště nerozšiřovaly.

Ano, to je možné. A co mám podle tebe udělat, abych nezemřela? 

Věř. Věř v zázrak. Nech Zemi, aby ti pomohla a oplať jí její službu. Pomož Zemi a probuď lidi aby začali něco dělat!

Na okamžik zavřela oči. Prohlížela si celý svůj život jako film, každý okamžik který prožila. Ani jednou se nezajímala co se děje s jejím okolím. Myslela jen na sebe, na svou rodinu.
Ale myslela i na ty stromy, které pokáceli v aleji? Ne. 
Myslela na to množství odpadu, které je v mořích a oceánech? Ne.

Musím něco udělat. Musím. Nedovolím, aby tahle Země zahynula. 

Vzhlédla. Z posledních sil zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Viděla nekonečnou poušť po které se proháněl vítr. 

A přední se v poušti leskla voda. Oáza v té nejpustší pustině. Naděje, požehnání země.