Plameny spásy ✔

TŘICÁTÁ PÁTÁ - třetí část - tanec s Králem podsvětí

„Zkouška do budoucna," zazubila jsem se. „Pokud ti po té době neukousnu hlavu, možná ti povolím se nastěhovat ke mně do královských komnat."

„Jak velkorysé, má Neol." Hravost v jeho hlase mi přinesla do těla vlnu tepla a na rty svěží úsměv.

„Nechutně sladké, až mi z toho trnou zuby," otřepal se Opet, ale neotočil se k nám. Jen kráčel dál rudými chodbami obsypanými očima, jež na nás zvědavě pomrkávaly. Ardelovi se v duhovkách zalesklo uspokojení. Přišel na to, čím Opeta příštího půl roku vytáčet k nepříčetnosti. Měla jsem chuť se plácnout do čela a těm dvěma podkopnout nohy.

Doprovodil nás k menším dveřím z vybledlého dřeva. „Vaše komnaty. Větší jsou bohužel zabrané a nemám to srdce vyhazovat své dvořany z jejich bydlení. Tvé věci přinesou brzy, Královničko. Cvičit začneme za hodinu. Na zdi uvnitř jsou připevněné přesýpací hodiny, které se právě teď otočily. Až se písek přesype, přijde pro vás sluha, jež vás doprovodí na místo tréninku. Nyní se poroučím. Povinnosti volají," kývl hlavou na rozloučenou a vydat se nenuceným krokem pryč. Vše mu zde patřilo. To my byli vetřelci.

Komnaty se skládaly jen ze tří místností. Předsíně, koupelny a ložnice spojené s obývacím pokojem. Pro mé potěšení naše postel nebyla z pavoučích sítí a ani nehrozilo, že bych spadla do plovoucí lávy, kdybych náhodou klopýtla na otevřené hraně místnosti. Působilo to vcelku normálně. Jako bychom byli zpět v Perelu. Pouze okna chyběla.

Ardel položil veškeré své věci na menší stolek vedle lenošky. Ta měla rudé čalounění s tmavými vzory rukou se zlámanými kostmi. Zrovna dvakrát krásná nebyla. Poté přešel k posteli a natáhl se na ní. Zaklonil hlavu a vydechl.

Zrovna jsem zkoumala skromnou koupelnu, když jsem ho uslyšela z vedlejší místnosti říkat: „Měli jsme sem vzít všechny generály, vojevůdce a stratégy, aby měli půl roku na to vše naplánovat."

Vešla jsem do ložnice a začala to zkoumat i tam. Bylo dobré vědět, co kde je. „Víš, že by nemohl. I nás dva bylo těžké sem dostat. Navíc nemůže pojmout tolik živých bytostí. Zde mají přebývat pouze duše," vysvětlila jsem a po pečlivém prozkoumání místnosti si vlezla na postel k němu. Lehla jsem si na jeho hruď a sepjatými dlaněmi si podložila hlavu.

„Takto to bude nejlepší," ujistila jsem ho. „Už tak podvádíme. Správně bychom měli za chvíli bojovat tak, jak jsme na tom teď. Nejsem dost dobrá. Potřebuju být lepší. A až budu silnější, tak se alespoň budu cítit, jakože jsem pro to něco udělala. I pokud prohrajeme."

Pousmál se a zajel mi prsty do vlasů. Kdybych to svedla, spokojeností bych zavrněla. Cítila jsem, jak mu pod mými dlaněmi tluče srdce, jak dýchá a slyšela jsem zpívat jeho Plameny nazpět těm mým.

„Jsem vděčný, že bojuješ na mé straně," sdělil mi důvěrně.

„Řekněme, že mám slabost pro muže, kteří přede mnou klečí a prosí." Provokovala jsem ho a on to věděl. Jasně jsem mu připomněla, co ho ze začátku naše spojenectví stálo.

Tiše zavrčel mé jméno. „Má ukrutná Neol." Popadl mě za pas a v mžiku mě přetočil pod sebe. Rozesmála jsem se. Políbil můj krk a lehce po něm přejel jazykem. Věděla jsem, na co upomíná on. Ten večer - před dobou, která se zdála jako v jiném životě - jsem myslela, že mě za mou opovážlivost zabít ho dýkou z Dračího dřeva upálí. Naštěstí v tom pro tentokrát nefigurovalo ostří dýky a po mém krku nestékala má vlastní krev.