Nepolapitelný

Prolog

Trecia, rok 1840

,,Žil jsem normální život. Minimálně až do doby, kdy moje tajemství vyplulo na povrch."

,,Tehdy mi bylo 19 a chystal jsem se uzavřít další kapitolu svého života. Chyběla mi k tomu jen maturita, na kterou jsem se v tu dobu učil. Chtěl jsem být doktor jako moje mamka. Její práci jsem obdivoval, chtěl jsem pomáhat lidem. A díky střední už jsem byl o krok blíže k mému snu. Ale pak se všechno pokazilo, do dnes si to přesně pamatuju" povzdechnu si a začnu vyprávět.

Flashback: město Juess, rok 1824:

Byl to typický den v Juessu. Typický deštivý den, abych byl přesnější. Můj den začal tak, že jsem vstal z postele, ze které se mi hrozně nechtělo (komu by se taky chtělo) a první zastávka byla koupelna. Zděsil jsem se, když jsem viděl to hnízdo, které bylo označováno jako moje vlasy. To jsem sebou v noci tak házel? No ale když jsem se na sebe tak zadíval, vlasy nebyly to jediné, co mě děsilo. Kruhy, které se mi nacházely pod očima akorát ukazovaly, že jsem za poslední dobu moc nenaspal. Každopádně, jakmile jsem ze sebe udělal člov...

Současnost, město 1840

,,Tatí, tatí!" otočím se za hlasem své malé dcerky, která se ke mně řítí s úsměvem od ucha k uchu, doprovázeným jejím smíchem. Po kom je to dítě tak hyperaktivní?

,,Copak, princezno?" odpovím a jakmile ke mně doběhne, posadím si ji do klína. Na sobě má ještě noční košilku, vlasy jí trčí na všechny světové strany, jako mně za mlada, a nosánek s tvářemi zdobily drobné pihy, které zdědila po své matce a mé milované ženě. 

,,Teta říkala, že za chvilku bude snídaně" sdělila mi a objímala mě okolo krku, hlavičku si položila na mé rameno. Takzvaná ,,teta" je Lyssa Arder, chůva naší Crystal. 

,,Dobře, děkuji, broučku" odpovím s úsměvem, objímám ji a políbím ji do vlasů. Pak ke mně zvedne pohled, dá mi pusu, sleze a utíká ke dveřím. Než odejde, ještě mi zamává. Je dokonalá.

Takže.. Kde jsme to skončili?

Flashback, město Juness, rok 1824:

Udělal jsem ze sebe člověka. Oblékl jsem si oblek, vzal si svoje vypracované otázky a šel jsem do školy. Jak jsem tam čekal a čas ubíhal, byl jsem čím dál víc a víc nervózní. Většina mých spolužáků vyletělo. Začal se mě zmocňovat stres, který se nakonec ukázal jako spouštěč. 

Ptáte se čeho? To si ještě musíte chvilinku počkat. 

 Nakonec jsem přišel na řadu. Zezačátku to bylo celkem dobré, správně jsem odpovídal a nedělal jsem zbytečné chyby. Potom se to ale zlomilo, popravdě, z té chvilky si nepamatuji vůbec nic. Bůh ví, jestli to byla jen chvilka. Poslední, na co si vzpomínám, je to, jak se mi začalo rosit čelo ze stresu, který se mě začal zmočňovat, když jsem měl v hlavě úplně vygumováno. Nedokázal jsem si vzpomenout na odpověď a první, co mi moje podvědomí oznámilo, byla jednoduchá věta, která s vámi dokáže velmi zatočit. Věta, že odtud vyletím stejně, jako moji spolužáci. 

Představte si, že vám na ramenou sedí 2 stránky vašeho podvědomí, které mezi sebou diskutují. Jedna strávka říká, že to zvládnete. Že si vzpomenete, a když ne, tak to zachráníte něčím jiným. Zatímco druhá stránka tvrdí, že to nezvládnete a vyletíte stejně rychle jako jste přišli. Určitě to všichni znáte a víte, co jsem musel zažívat. Jen tu byl jeden háček. Já byl agresivní. Hodně agresivní.

Ale abych to dořekl. Začalo se mi zatemňovat před očima. Ne tak, jak to znáte vy, když se vám například zatočí hlava, tohle bylo jiné. Mé pudy se draly ven. Cítil jsem ostrost svých zubů, vůni učitelů, slyšel jsem krev, která jim proudila v žilách a tlutok jejich srdce. A pak už si vzpomínám jen na chvíli, kdy jsem přišel k sobě. Všichni byli mrtví. Do jednoho. Můj oblek zdobila jejich krev, stejně jako má ústa. A přesně v tu chvíli se mi život obrátil vzhůru nohama. Začal boj o život. Můj život. Procestoval jsem půlku světa, abych se zachránil, ale hlavně, abych ochránil svou malou Clarissku. 

Současnost, Trecia 1840

Zastavím vyprávění a s úsměvem vstanu od svého pracovního stolu, který je bohužel plný dopisů, žádostí a jiných věcí na vyřešení. Přejdu k oknu a zadívám se do nádherné, rozlehlé zahrady s květinami a zvířaty.

Touto chvílí se vám představuji jako William. Král Trecie, bratr již velké Clarissy, manžel královny Roxanne, otec princezny Crystal a shodou okolností i jako krvelačný upír, který už měl mít dávno kůl v srdci. Ale nemám. Skrývám ještě jedno malé tajemství, díky kterému jsem výjimečný. 

Ale teď vám to povím celé hezky od začátku.

Zdravíčko! Jsem FallenMiaa a vítám vás u této knihy, která nese název Nepolapitelný. Doufám, že se vám bude líbit a že vás tento příběh zaujme. Měla jsem nápad na tuto knihu v hlavě již nějakou dobu a teprve teď jsem se odhodlala ji zkusit sepsat a podělit se s vámi. Je to moje první kniha jako kniha, takže to podle toho nejspíš tak bude vypadat, ale chybami se člověk učí a zdokonaluje se. Budu ráda za každou zpětnou vazbu, ať už to bude jakákoliv. Chci se zdokonalovat ve psaní, takže bych vás chtěla i poprosit, abyste mi třeba napsali, co tam třeba nevyhovuje a podobně. Přeji příjemnou zábavu při čtení!