Absence strachu (a další lži, které si namlouváme)

Steven se rychle naučil ten pocit ignorovat.

Další věc, kterou měl Steven rád, byla škola, protože se prostě a jednoduše rád učil.

Ať už byl daný předmět jakkoliv nudný, Steven hltal každičkou informaci. Vždy s radostí poslouchal, jak učitelé vykládají látku. Učitelé si ho za to oblíbili a neustále vychvalovali jeho inteligenci, což ho těšilo, ale jeho spolužáci pořád reptali.

Dělal vše pro to, aby se choval vzorově a byl definicí perfektního žáka.

Samozřejmě, ne vždy se mu dařilo to dodržet.

┈┈ ❋ ┈┈

Steven měl zrovna namířeno do třídy na další hodinu, když si všiml, že žáka z nižšího ročníku obtěžuje jeden ze starších chlapců. Mladší hoch byl malý. Agresorovi, který ho nahnal ke zdi a pevně ho držel za límec, sahal sotva po ramena.

Steven pocítil nutkání mu pomoct. Vyrazil vpřed a odtáhl agresora od toho chudáka. Starší chlapec klopýtl vzad. Očividně vyrušení nečekal. Steven využil příležitosti a vmáčkl se mezi oba chlapce.

„Hej, přestaň," řekl. „To už by stačilo."

Agresor se vzpamatoval a zamračil se na Stevena. „Co máš, sakra, za problém? Tohle se tě netýká. Vypadni, než ti jednu ubalím."

„Ne," prohlásil Steven pevně, „ani se nehnu, dokud neodejdeš."

Chlapec se mu vysmál a od hlavy až k patě sjel Stevena pohledem. „Tak to chci vidět." Poté k němu přistoupil blíž.

Steven zatnul ruku v pěst, připravený se chlapci postavit, ale když se napřáhl, zarazil se.

Vždy se považoval za dostatečně statečného a silného na to, aby chránil ty, kteří to potřebovali, i když to znamenalo, že někomu bude muset uštědřit ránu nebo dvě. Vždy se domníval, že to zvládne. Bylo to teoretické řešení situace, ve které nikdy předtím nebyl.

Ale teď se v té situaci ocitl, byl připravený udělat to, co si vždy myslel, že udělá. Najednou mu to ale nepřišlo správné. Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak by to toho chlapce bolelo a jaký by měl strach, kdyby ho Steven udeřil. Při té myšlence se mu sevřelo hrdlo.

(Před očima se mu zablesklo několik vzpomínek, které ovšem byly příliš rychlé na to, aby je stačil rozpoznat. Jediné, co cítil, byla bolest, kterou každá vzpomínka nesla.)

Skutečnost, že se po chlapci, jenž stál přímo před ním, mohl ohnat a ublížit mu, ho nijak neuspokojila. Naopak se mu z toho udělalo nevolno.

Steven uvolnil pěst a stáhnul se. Chtěl mladšího žáka ochránit, ale nechtěl při tom nikomu ublížit. Nebylo to... Nebylo to správné.

Když starší chlapec zpozoroval jeho ústup, zasmál se. „Ale, ale, vzdáváš to, jo?"

I když se nemohl prát, mohl být pořád odvážný. Steven zvedl bradu. „Ne, ani zdaleka. Jenom nechci klesnout na tvou úroveň." Otočil se na druhého chlapce, který stál za ním, a vřelým hlasem k němu promluvil. „Běž odtud, zvládnu to."

Mladší chlapec se nedohadoval a v mžiku upaloval pryč. Steven tu s agresorem zůstal sám.

To zvládnu. To zvládnu, opakoval si pro sebe. Otočil se zpátky k chlapci a pohlédl mu do očí.

„Tak... Proč se neuklidníme a nepromlu–"

Chlapec Stevena uhodil do břicha a zbytek věty zanikl v zaúpění. Steven s vyraženým dechem klopýtl a jen taktak stihl zvednout ruce v obraně, než schytal další ránu do klíční kosti.