Tuhle jenodílovku jsem psala dva roky zpátky, takže to není úplně podle mých představ, ale enjoy :)
Posadil jsem se na posteli a prudce oddechoval. Už to tu bylo znovu, zase se mi zdála ta stejná noční můra, jako posledních pár měsíců. Musel jsem se ujistit, že za oknem nikdo není a já jsem tak v bezpečí. Ano, zním jako blázen a zřejmě i jsem, ale není to mou vinou, zřejmě to máme v rodině. Jak jsem už řekl, tohle začalo před pár měsíci, začal jsem bláznit, mít vidiny a šílené noční můry. Můj život byl do té doby poklidný, I když v naší rodině vždy bylo zvláštní napětí kvůli dědovi, který měl stejný problém jako já, ale mnohem větší. Jeho bývalá přítelkyně k nám jednou přiběhla a vyděšeně vykřikovala, že se děda zbláznil. Okamžitě jsme nasedli do auta a jeli k jeho bytu. Když jsme ho našli na sedačce, s prázdným pohledem nám vypravoval, že se ho už pár dní někdo snaží zabít. Nikdo mu moc nevěřil a po opakujících se záchvatech stresu ho odvezli do místního ústavu. Poslední týden v prosinci nám došel od dědečka dopis, kde nám sděloval, že ho někdo pronásleduje a není v bezpečí. Chtěli jsme ho navštívit, i když mu stále nikdo nevěřil, ale ředitel ústavu návštěvu zavrhl, prý je děda moc nebezpečný a svým chováním by nás mohl ohrozit. Přesně 25.května nám přišla informace o dědově smrti, prý to bylo ze stresu. Ani po smrti jeho pověst blázna neočistili. A pak se to stalo. Tři týdny po jeho smrti jsem začal mít pocit, že mě někdo sleduje, a mít noční můry. Mezi moji týdenní rutinu patřil příchod do mého pokoje a následný útěk, jelikož jsem často vídal za svým oknem zohyzděný ženský obličej. Poslední dny se to však zhoršovalo, vídal jsem tyto přízraky i na veřejnosti. Ale než jsem na to stihl upozornit, byl obličej ženy pryč. Nikomu z rodiny to říct nemohu, bojím se, že skončím jako dědeček, nebo i hůř, než v nějakém ústavu. Jediný člověk, který to ví, je má kamarádka Sheila. Řekl jsem ji to, protože jÍ věřím, a také proto, že žena, která s dědou žila a následně ho kvůli jeho bláznovství opustila, byla její babička. Jediná věc, co můžu momentálně dělat, je, že se budu snažit ostatním dokázat, že člověk, co mě chce zabít, opravdu existuje a nezhroutit se z toho. I když o svém psychickém stavu také celkem pochybuji. Přestal jsem se zabývat hlubokými myšlenkami, rozhlédl jsem se ještě pořádně po pokoji a vydal se do říše snů.
,,Deane, Deane, vstávej už konečně!" Pomalu jsem odlepil víčka od sebe a podíval se na místo, odkud se ten otravný hlas ozýval. ,,Už zvedni ten svůj zadek a pojď mi udělat snídani. Jo, a volala sem Sheila" křičela mi moje dvanáctiletá sestra Katie do ucha. Sjel jsem ji otráveným pohledem a spal dál. ,,Říkala, že ti mám připomenout ten výlet a za deset minut, že je tu." hlásila mi. ,,Hmm" kýval jsem nezúčastněně hlavou. Po pár minutách sladkého ticha mi to došlo. ,,Sakra, ten výlet, úplně jsem to vypustil!" začal jsem vyšilovat a brát do rukou každý kousek oblečení, který byl alespoň trochu použitelný. ,,Jo, tohle taky říkala." smála se mi ta malá příšera. Zarazil jsem se a podíval se na ni s otázkou v očích. ,,Budeš zmatkovat a hledat věci na poslední chvíli," hrdelně se smála dál. ,,Hahaha" ironicky jsem se zasmál a dětinsky na ni vypláznul jazyk. Oplatila mi to a odešla dolů, kam jsem za chvilku přiběhl i já s batohem plným baterek a lan. Moje dokonalá sestřička se mi v něm začala samozřejmě přehrabovat. ,,Bože, to si jdeš v šestnácti letech hrát na horolezce?" podívala se na mě nevěřícně. ,,Nemáš náhodou lepší věci na práci, než se mi hrabat ve věcech?" vytrhl jsem jí batoh z ruky. ,,Jistě, ale nejdřív chci svoji snídani!" vystrčila povýšeně bradu. ,,Vím, že tvé dovednosti nejsou velké, ale vajíčka bys mohla zvládnout sama." odsekl jsem a dával si do batohu malý nožík. ,,Řeknu mámě, že jsi jí vzal kuchyňský nůž!" vyhrožovala mi. Už jsem jí chtěl oponovat, ale ozval se zvonek. Běžel jsem s batohem otevřít dveře, za kterými byla Sheila v zelených teplácích a neprůstřelnou vestou. Nevěřícně jsem na ni pohlédl. ,,Nikdy nevíš, co se stane" oznámila mi pohotově. Protočil jsem nad tím oči a chystal se odejít, když se ozval otravný hlas mé sestry: ,,A co moje snídaně? Přece nechceš, aby mamka měla tušení o vaší sebevražedný misi." ,,Ale my si jen jdeme hrát na horolezce" sladce jsem se na ni usmál a zabouchl dveře. Sheila po mně hodila nechápavý pohled, ale já nad tím jen mávl rukou a pokračoval v cestě.
