Sotva za námi zavřu vchodové dveře a pověsím svazek klíčů na věšák v botníku, k tomu speciálně určený, Michal mě nedočkavě přitiskne na dveře a políbí mě na rty.
Celý dnešní večer k tomu tak nějak směřoval. Michal nám zarezervoval stůl na sedmou večer v nóbl restauraci v centru Ostravy. Když mi to dva dny zpátky hrdě oznamoval, musela jsem dlouho přemýšlet, jestli k tomu má nějakou speciální příležitost? Máme snad nějaké výročí? Na nic jsem ale nepřišla. Pak mě napadlo, že je to prostě pokus zapracovat na našem vztahu. To mě u Michala překvapilo. A zároveň potěšilo. Myslím, že to potřebujeme. Oba.
I proto jsem si dneska dala extra záležet na svém vzhledu. Vzala jsem si na sebe rafinované černé minišaty, lehce se nalíčila, vyčesala si své kaštanové vlasy do vysokého drdolu a dokonce jsem sáhla po okázalých špercích. Snaha přinesla ovoce. Michal si mě celý večer prohlížel a asi třikrát mi složil kompliment o tom, jak dobře dneska vypadám. Rozhodně jsem si to užívala. Nestává se mi to každý den. Bohužel.
Michalovy ruce jsou teď zapřené o vchodové dveře, zatímco mě líbá na rty a pak na šíji. Stojí sotva pár milimetrů přede mnou, takže cítím, že začíná být postupně vzrušený. Já ostatně taky. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsme měli sex. Myslím skutečný sex. Ne jen pokus nebo náznak.
Nechám ho líbat mě na krku a postupně mu svlékám péřovou zimní bundu a sobě pak vlněný kabát. Obojí pohodím na linoleum na podlaze. Nechci se ničím zdržovat. Ani Michal si nedává zrovna na čas. Okamžitě si začne rozepínat poklopec u černých džínů. Nepomáhám mu. Místo toho se rychle zbavím nazouvacích kozaček a svléknu si silonky. Stále ještě opřená o dveře se narovnám, protože mi Michal začne vyhrnovat šaty. Když nahmatá moje krajková tanga, odhrne je bokem, aby do mě konečně netrpělivě pronikl. Nezdržuje se s kondomem. Beru antikoncepci.
Vyjdu mu vstříc, jednou, dvakrát, třikrát. Jenže pak najednou cítím, že Michal ochabne. A skutečně. Odtáhne se ode mě. Ani se ho neptám. Je mi jasné, že pro dnešek je po všem. Není to poprvé. A očividně ani naposled.
Jen se na něj tázavě podívám.
"Ta předehra byla moc dlouhá," konstatuje, když si na sebe natahuje zpátky boxerky a džíny. O jeho zdůvodnění si pomyslím svoje. Rozhodně bych to jako dlouhou předehru nepovažovala. Vlastně bych to asi ani neoznačila jako předehru. Ale to mi nevadí. Co mě vytočí je Michalův přístup.
"Proč si o tom nemůžeme jít promluvit s odborníkem?" navrhnu mu tentokrát už rozmrzele, zatímco si upravuji šaty, které ze sebe stejně brzy shodím. Neslyší to ode mě poprvé. Snažím se to prosadit dobře půl roku. Tenhle náš problém trvá totiž už něco málo přes rok. Nemám nejmenší tušení, co se děje. Dělám něco špatně? Nebo Michal? Pročetla jsem desítky článků na google, abych se dopídila nějakého vysvětlení - nebo ještě lépe - řešení. Bez úspěchu. Všechno by bylo snažší, kdyby Michal spolupracoval. Jenže to není jeho styl. On má vždycky pravdu. Vždycky ví všechno nejlépe. A samozřejmě si nenechá od nikoho radit. Nebo snad přikazovat, co má dělat. Někdy ho podezřívám, že má pocit, že se vlastně nic neděje. Že tak to má být a je to běžná věc. To mě štve možná ještě více než samotný problém.
Dneska se ale nedám jen tak odbýt. Moji poslední otázku sice nechal bez odpovědi a šel si z ledničky vytáhnout láhev dvanáctky, ale já uklidím kozačky a jeho tenisky do botníku a následuji ho do kuchyně. Pak nekompromisně pokračuji: "Takhle to dál nejde. Dřív nebo později nám z toho hrábne."
Michal si otvírákem načne pivo a opře se o naší mramorovou kuchyňskou linku.
"Moc to řešíš," ujistí mě o jeho zcela odlišném přístupu. Tím mě samozřejmě vytočí.
"Pořád lepší, než to neřešit vůbec a předstírat, že se nic neděje!" prsknu po něm.
Přihne si z láhve, ale víc na moji poznámku nereaguje. Sleduji jeho tmavě hnědé oči, které mě kdysi naprosto uchvátily, jak zírají do stažených žaluzií v okně. Jeho obličej je kamenný, lícní svaly jakoby zatnuté vztekem.
"Tady ve fakultní nemocnici mají sexuální psycholožku," navrhnu mu opatrně, "Co kdybych ti domluvila první schůzku? Za to nic nedáš."
"Jsi normální?" zvýší Michal hlas a najednou je mi jasné, že s ním více nehnu, "Nejsem žádný psychouš, aby mi někdo musel lézt do hlavy a řešit se mnou, jak ošoustat vlastní ženu!"
Přejdu to, jak se o našem sexuálním životě vyjádřil. Dokonce spolknu i všechny jízlivé poznámky, které mě napadly ohledně toho, kolikrát mě tak asi za poslední dobu vlastně "ošoustal". A ještě naposledy zkusím být vstřícná: "Můžeme tam jít spolu. Třeba je něco, na čem můžu zapracovat i já."
"Zkus přestat být nymfomanka a začni třeba víc vařit," poradí mi můj chytrý manžel, zatímco si zhluboka přihne piva a odebere se do obýváku, aby si mohl pustit televizi.
Jsem rudá vzteky. Copak si vážně myslí, že problém je ve mě? Že takhle to má v manželství fungovat? Rozhodně nejsem žádná nadržená nymfa! Ale stejně tak pochybuji, že je normální nemít víc než rok pořádný sex. Ne, když je člověku teprve dvacet devět!
Už po několikáté mě napadne, jestli mě Michal podvádí. Možná vybije veškerou svoji energii na nějakou jinou a na mě už mu jí nezbývá dost. Ale tu možnost zavrhnu. Ne, že bych naivně věřila, že by to Michal nikdy neudělal. Ale vnitřní intuice mi říká, že ten jeho malý problém je všeobecného rázu.
Přemýšlím, jestli jít za ním a zahájit další konfrontaci. Ale vím, že bych ničeho nedosáhla. Navíc tuším, že na celý víkend budeme mít tichou domácnost. Vadí mi to? Přistihnu se, že vlastně ani tolik ne. Dokonce (a to mě asi vyděsí nejvíce) si uvědomím, že nejsem ani tolik zklamaná a naštvaná, jak bych čekala.
Zamířím do ložnice, abych ze sebe shodila šaty a jen v prádle zamířím do koupelny. Svléknu si podprsenku i kalhotky a obojí hodím do koše na prádlo. Pak si pečlivě odlíčím obličej. Zalituji, že jsem si dala tak záležet. Stejně to bylo k ničemu.
Když vlezu do sprchy, uvědomím si, že jsem nějakým záhadným způsobem stále ještě vzrušená. Pustím na sebe horkou vodu a v duchu si začnu přehrávat, jak by asi pokračovala ta scéna u dveří, kdyby Michal neměl problém s erekcí. To mě rozdráždí ještě více. Nechám na sebe téct horkou vodu a svoji dlaň nasměruji do klína. Netrvá to dlouho a myšlenkami na sex a vlastními prsty se dovedu k orgasmu. Sex mi to sice nenahradí, ale je to lepší než nic.
Tak nějak bude asi vypadat můj intimní život v dalších několika letech. A ta myšlenka mě najednou zabolí. Copak to chci? Stojí mi Michal za to?
V duchu si přehraji naše seznámení před pěti lety. Bylo to ještě na výšce. Chtěla jsem v menze zrovna vrátit tác s nádobím na jezdící pás, zatímco on se od něj právě odvracel. Jenže spěchal. Takže neštěstí bylo na světě. Vyrazil mi tác z ruky a nádobí s příborem se roztříštilo po dlážděné podlaze. Když jsme se oba sehli, abychom věci sesbírali, prohlédla jsem si ho a uvědomila jsem si, jak hezký a přitažlivý je. Čokoládově hnědé oči, vlasy stejné barvy ostříhané na krátko a chlapecký úsměv. Pozval mě na zmrzlinu, až mu skončí přednáška. Souhlasila jsem. Od té chvíle jsme spolu začali chodit. Před dvěma lety jsme se vzali a přestěhovali se do bytu, který jsem zdědila po dědovi. A všechno bylo fajn. Tehdy.
Teď tady stojím ve sprše a mám chuť začít brečet. Ale nakonec se seberu. Po tom, co se osprchuji a umyji si zuby, zamířím do postele. Je asi deset hodin. Tohle je teď taky můj život. Michal ještě stále sedí u telky, kde mu hraje nějaký akční film, zatímco já se snažím usnout a co nejdříve zaspat celý dnešní nevydařený večer.
