Lara Amo

Kapitola 1.

1984 31 Října Stěhování

Kdyby mi někdo, před měsícem řekl že se budu stěhovat do nějaký díry v Indianě kvůli smrti otce, asi bych se mu vysmála jak nějakému vtipu. Teď se to však stává realitou a já stojím před stěhovacím vozem který z našeho domu v Amaye do našeho nového domu v Hawkins stěhuje nábytek a věci. Náš dům už ani není náš. jakmile odjedeme, nastěhují se do něj nějací staří lidé.

V tomhle podělaným dni, s moji podělanou náladou jsme podělaný kapky rozhodly padat z nebe fakt super. Protočila jsem svýma podělanými očima barvy modré.

Už přijel odvoz, neboli taxi, takže jsem celá promočená nasedla a oddychla jsi že je v alespoň částečném teple. Jela se mnou mamka a sestra. Měli jsme bydlet vedle nějakých Wheelerovích,měli dceru Holly které bylo co já vím kolik, Michaela v mém věku a pak Nancy která byla ve věku mojí sestry, to bylo všechno co o nich vím, a taky má Michael nějakou partu že kterou hraje hru jménem Dračí doupě. Venku furt padal ten déšť který kdyby to šlo probodnu. Moje krásné hnědé vlasy byly slepené a rozcuchané. Vzala jsem si WalkMan a pustila si Cherry Bomb.

„Hello dady, hello The mom, I'm your ch ch ch ch Cherry bomb" Začala jsem si zpívat.

Vystoupila jsem z auta kterým jsem jela podělaný dvě hodiny jsem do nějakého Hawkins. Všechno mě bolelo a já se málem skácela na zem, zachránil mě však nějaký kluk který vypadal, jak kdyby mu zdrogovali kadéřnika.
„Ježíši promiň, já jsem se jenom trochu zamotala, děkuju za pomoc" Co to doprdele říkám, proč melu takový nesmysly.
„Nemáš zac, ty jsi tu nová? " zarazil se když viděl přijíždět k našemu novému domu stěhovák.
„Jo dneska se stěhuju z Amayi, proč se doprdele ptáš, a co ty tvoje vlasy?! " konečně jsen začala být normální, alespoň v mém stylu

„Ptám se protože mě to zajímá a moje vlasy neřeš, ale já už asi půjdu když tě otravuji" rozešel se ten kluk, budeme mu říkat pan miska na hlavě k domu našich sousedu, jak se jmenovali?

Ani mě jeho odchod nějak nezaujal, spíše mi začínal chybět Bill stanley a ještě Richie fakt jsme se museli stěhovat? Nemohly jsme tam zůstat? Na to mi nikdo nechce říct tu blbou odpověď.

„Hej! Laro, pojď nám pomoct" zakřičela ségra takže moje uši umřeli.

Šla jsem tedy přes branku která díky bílé barvě působila Nóbl do našeho domu.

V domě to bylo takové moderní, nohy mi klouzali po dřevěné podlaze která byla asi nové natřená, procházela jsem okolo asi devíti dveří, Každé dveře byly natřené na stejnou barvu a byli lehce pootevřené. Poté jsem konečně došla ke schodům ze dřeva že kterého byl ostatně skoro celý dům. Nejsem dítě abych je počítala ale bylo jich třicet pět, to budu muset šlapat každý den.

Měla pocit jakoby z toho měla každou chvíli odpadnout, ale kdo by neměl při pohledu na tu krásu jež skrýval její barák. Krásné bylé stěny s malbami růžy a nábytek který zažil masáž v Las Vegas jak nádherné vypadal. Ani nebyl tak podělaný, jak si myslela Lara že bude. Okna byla očividně drhnuta něčím co by měly použít na jejich starý barák. Alespoň  nějaký pozitiva

1984 1. Listopadu první den školy

Jak někdo může spát s ponožkami. Toto byly moje myšlenky ve dvě hodiny ráno, kdy jsem měla spát abych mohla v sedm hodin vstávat. Nová škola, nový lidi, nový učitelé, nový podělaný problémy, jako by nestačilo to co se už stalo. Ne, na to myslet nebudu.
Navíc kdo by usnul první den v novým pokoji, já ne.
Jako jo byl hezký ale prostě ne.

„Vstávej Larino!” zařvala mi sestra do ucha kterýmu bude platit pohřeb.

„Už vstávám, a budeš platit pohřeb mému drahému pušku ” začala jsem hrát takovou nafrnenou blondýnu.

„Do háje jede nám autubus, za deset minut!” dodala.

„To máme čas, ale ten podělanej pohřeb budeš platit” stala jsem si za svým.

„Když o tom mluvíte, otcův pohřeb bude za tři dny. ” do pokoje vešla mamka.
A jo ten pohřeb já na to zapomněla, ale ono to je možná dobře přeci jenom co jsem si řekla, nebutu na to myslet. „Nebudu” vykřikla jsem a poté my došlo že to bylo nahlas. Nikoho o vzhledem k tomu že jsem to udělala já nepřekvapovalo.

S pusou plnou chleba jsem přemýšlela, o nový škole.
Dnes tam přijde ještě jedna nová holka Max, snad nebude tak nafrněná. Něco jsem si o tomto městě zjistila, před rokem tu zmizel kluk a pak ho našly mrtvého, to byl ten pan miska na hlavě , potom však zjistili že je ve skutečnosti stále na  živu či jak to bylo.
„Za tři minuty vám jede autobus” křikla na nás máma, a vyrušila mě z myšlenek o tom divným městě.
„Ježíši už jdu” fakt super nová škola.

„Toto jsou nové žačky Maxine Mayfield a Lara Amo, Dustine bubny” nějaký kluk začal bouchat do lavice sešitem na výzvu učitele Clarka.
„Je to Max, nikdo mi neříká Maxine” opravila Max učitelé, ta se mi bude líbit.
„Tak jsi jdi sednout Max vedle Hannah. Ty nám o sobě něco řekneš Laro? ” zeptal se učitel.
„Ne, maximálně tak že jsem z Amayi” chci vypadnout a jít si sednout.
„Dobrá jdi si sednout vedle Dustina” no to asi jako ne.
Šla jsem si sednout k tomu Dustinovy.
***********
Konec

855 Slov