Recenze týdne, možná měsíce, možná roku a tak dále...

Jedna z mnoha dlouhých recenzí o ničem...

Fanfikce: Jedna z mnoha

Píše: @VeruunWek

(Předem se autorce omlouvám, že tahle recenze se rozhodně neroznese po celém Wattpadu, jelikož jsem velmi neznámá entita :D Nicméně, jsem si všimla, že ty už máš pod svými kapitolami nějaké komentáře, některé z nich jsou i analytické, a především pozitivní, což určitě považuj za první známku úspěchu! Něco děláš správně a lidi to láká, takže já jsem tady spíš ta, co by se měla učit od tebe a ne naopak. Tuto recenzi proto neber jako nějakej hejt, ale spíš jako místa, kde se ještě můžeš zlepšit 😊)

Nicméně, k recenzi... /OTEVŘENĚ SE NEVYHÝBÁ MÍRNÝM SPOILERŮM/

Prvně bych asi před autorkou smekla, jak se jí daří celý příběh stavět na jednoduché a poněkud komické zápletce – dvě fanynky se za velmi neočekávatelných okolností (nebudeme prozrazovat jakých, to si přečtěte) setkají se svými idoly, což samozřejmě není nikdo jiný než všichni členové BTS osobně. To rozhodně není nic jednoduchého, protože – a já to řeknu na férovku – většinou mi přijde, že tyhle způsoby vyprávění nevedou k ničemu jinému než k splnění si vlastních tužeb skrze vyprávěný příběh. Pro ostatní čtenáře mohou být naopak pasáže, kde se hrdinka konečně dává dohromady se svým vyvoleným, spíše pro smích.

V tomhle případě je to pravda však jenom zčásti. Připomnělo mi to jeden jiný příběh (jmenuje se to Školní výlet a je to také fanfikce na BTS, snad to ještě někde najdete), kde stejně jako i zde funguje právě určité kouzlo toho, že se vypravěčka nebere příliš vážně a sama ze sebe si dělá srandu. To je určitě velmi milý prvek. Zde mi ještě navíc přišlo, že autorka se do role vypravěčky ani příliš nestylizuje (klidně mě oprav, pokud se pletu :D), což lépe pomůže udržet si odstup.

Navíc, celá situace, kdy se Ari a Eun snaží předstírat, že BTS vůbec neznají a oni se naopak snaží skrývat, co jsou zač, otevírá celou paletu zábavných situací, v čemž mě příběh určitě příjemně překvapil. Jeden příklad za všechny: Arin pokoj ověšený plakáty s jejími nočními návštěvníky před nimi určitě musí ukrývat všemi možnými způsoby (a zde bych si klidně dovolila být i trochu odvážnější, pokud se příběh chystáš někdy zeditovat nebo tak :)).

Co se pravopisu týče, sem tam ulítne nějaká čárka, ale to se zrovna mně stává v jednom kuse, takže snad ani nemám právo do toho mluvit.

Stylisticky bych si na místě autorky klidně dovolila celkově více experimentovat, i když chápu, že svůj vlastní styl si musí každý tak trochu vysedět a ne vždycky je na to čas.

Čemu bych se ale chtěla v následujících odstavcích věnovat trochu více, je vykreslení charakterů jednotlivých členů i hlavních hrdinek, protože s tím sama velmi bojuji a snažím se pochytit co nejvíce zkušeností od jiných autorů.

Ono je tedy vždycky záhadou, jak by se chovali konkrétní reálně existující lidé (nebo alespoň nějaké jejich verze), když si je představíme v absurdních situacích, a záhadou to většinou i zůstane. Jsme tedy nuceni intuitivně odtušit, co se jeví jako přijatelné a co už je za hranicí.

Když to vezmu postupně od leadera, tak Namjoon má možná tu nevýhodu, že je takový jejich mluvčí, až moc se projevuje. Celkem přirozená mi připadala scéna s ním a Ari v obýváku, kde jí dává své číslo, ovšem u zprávy „Ahoj, pandičko." jsem chtě nechtě musela začít řvát smíchy. Ono je totiž vždycky problematické, když necháte idola udělat první krok směrem k dívce, kterou pořádně nezná, a to obzvlášť, když mu ani takzvaně „nevidíme do hlavy". Jak titul napovídá, CO je přesně na Ari tak zvláštní a jedinečné, že ho to donutí znovu napsat, kromě toho, že je to nejspíš sen každé ARMY?