11. Kapitola

481 22 5
                                    


     Nervózně jsem otevřel dveře a pozval kriminalisty dovnitř. Neměl jsem doma moc uklizeno, jako kdybych někdy měl, a na stole zůstaly zbytky ze snídaně. Zavedl jsem je do jídelny a nabídl jim kávu. Neměl jsem odvahu začít s rozhovorem jako první, proto se mi ulevilo, když si první slovo vzala kriminalistka Zapletalová.
  „Paní Dušková nás kontaktovala a zmínila vaše jméno. Prý jste ji navštívil a vyptával se na jejich dceru. Je to pravda?" zeptala se mile.
Chvíli jsem váhal nad odpovědí, jakákoliv špatná odpověď by vyvolala další otázky ohledně mého přátelství se sofií a já nevím, jak bych dalšímu člověku dokázal popsat naše zvláštní spojení. Jak bych dokázal popsat to, že ji vidím jenom já, a že vím, že je to divné ale, že se to tak prostě stalo.
  „Je to pravda. Sofie zmizela a já nevěděl, kde ji hledat. Jako první mě napadlo zeptat se jejich rodičů."
Mlčeli.
  „Proč jste vlastně tady?" zeptal jsem se s knedlíkem v krku.
  „Objevily se nové stopy, které naznačují, že byla Sofie brutálně zavražděná, znásilněná a týrána."
Týrána. Týrána. Týrána. To slovo mi v hlavě utkvělo a opakovalo se jako ozvěna. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co právě řekli. Stojím si za svým, že Sofie žije. Začala se mi točit hlava z představy, že by na ni někdo sáhl takovým způsobem, že by jí dokázal ublížit. Nechtěl jsem si ani představit, že by ji někdo násilím svlékl a znásilnil proti její vůli.
  „Nevěřím vám."
  „Víme, že je těžké tomu uvěřit, ale je to skutečně tak," přebral slovo kriminalista.
 „A co jste teda našli?"
  „Našli jsme deník, který ale nepatřil Sofii."
  „A komu teda patřil?"
  „Jejímu příteli Tomášovi," promluvila náhle kriminalistka a se strachem se podívala na kolegu.
Kolega pokračoval: „Pana Tomáše včera našla jeho matka oběšeného v jejich kůlně na dříví. Prohledali jsme celý dům a nejvíc se zaměřili na Tomášův pokoj. V něm jsme našli pečlivě ukrytý deník, ve kterém popisuje brutální čin, kterého se dopustil na Sofii."
Ten hajzl. Tušil jsem, že v tom měl prsty on, ale pořád jsem nedokázal přijmout to, co právě řekli.
  „Hele, je mi jedno, co si myslíte, ale já vím, že Sofie žije a najdu ji."
Oba se na sebe ustaraně podívali. Jejich názory, jejich důkazy, jejich myšlenky, všechno mi bylo fuk. Stál jsem si za svým, že je Sofie v pořádku. Já ji najdu a přivedu domů. Dal jsem jí slib a ten nehodlám porušit.
  „Chápeme, jak jste rozrušený, ale potřebujeme se zeptat na pár otázek. Můžeme hned nebo máme přijít zítra až vám bude trošku líp a až vstřebáte tyto informace, které nejsou lehké? Pochopte, my bychom si taky přáli, aby byla Sofie v pořádku a abychom ji dovedli domů a ta naděje tady stále je, Tomáš si mohl v deníku vymýšlet nebo do něj sdílet své nejčernější myšlenky, ale jeho sebevražda dost napovídá tomu, že to skutečně udělal a na nás je, abychom ji našli a aby ji její rodina mohla v klidu pohřbít," řekla mile kriminalistka. Necítil jsem z jejich přítomnosti žádné podezřívání.
I přesto, jak byla jejich slova těžká jsem se rozhodl, že jim odpovím na jakoukoliv otázku. Pokusím se jim co nejvíc pomoct abychom Sofii našli.
„Ptejte se."
slovo si vzala opět kriminalistka. „V jakém vztahu jste byl se Sofií?" vytáhla si papír a tužku a čekala na mou odpověď, aby si jí mohla zapsat.
Sofie se zničehonic objevila za jejich zády a já měl sto chutí vyjeknout a říct jim podívejte se, je za vámi. Je v pořádku, živá a zdravá, ale ovládl jsem se. Dívala se na mě se slzami v očích a já chtěl jít za ní a obejmout ji, ale musel jsem se soustředit na otázky a na správné odpovědi.
  „Jsme přátelé," odpověděl jsem prostě.
Kriminalistka si odpověď zapsala a hned kladla další otázky. „Dal by se váš vztah popsat jako milenecký?"
  „Ne, to určitě ne. Nikdy jsme spolu nespali."
Milionkrát jsem si představoval, jaké by to s ní bylo a pokaždé mě rozesmutnilo to, že k tomu nedošlo a možná ani nedojde.
  „Kolikrát jste se viděli?"
  „Párkrát. Řekl bych, že dokonce jen čtyřikrát."
  „Mohl byste to víc rozvést?"
  „Měli jsme asi čtyři rande a na to páté už Sofie nedorazila. Nebyli jsme zas až tak velcí přátelé, abych ji hned hledal a psal, kde je. Nechtěl jsem se vnucovat a zároveň to trochu urazilo mé ego, takže jsem se na to vykašlal a vypustili ji z hlavy."
  „Co se změnilo, že jste se o ní začal zničehonic zajímat?"
Změnilo se to, že se objevila u mě na gauči a vypadala jako to nejkrásnější stvoření na světě.
  „Asi další neúspěšná schůzka s nesprávnou holkou. S jakoukoliv holkou jsem šel ven ani jedna nebyla taková jako Sofie. Všechny myslely pouze na sebe a na moje peníze, ale Sofie ne, jedině ona se ptala na mé koníčky, na mé myšlenky, na mé touhy, na mé sny. Byla jiná. Byla laskavá, empatická a všímavá. Zaryla se mi hluboko do srdce, tak jsem začal pátrat."
Podíval jsem se na ni, stála u okna jako vždy, vlasy volně rozpuštěné a na sobě měla tentokrát dlouhé šaty. Tyhle jsem na ni ještě neviděl, ale moc jí slušely. když jsem odpověděl na otázku, podívala se na mě a v očích měla slzy. Po chvíli se usmála a řekla: „Děkuji za to, jak za mě bojuješ."
      Odpověděl jsem ještě na pár dotazů a kriminalisté spokojeně odešli. Slíbili, že kdyby se dozvěděli cokoliv nového, ozvou se. Jakmile jsem zabouchl dveře ozvalo se klepání. Říkal jsem si, že se asi chtějí ještě na něco zeptat nebo tady něco zapomněli, ale když jsem otevřel dveře nebyli tam kriminalisté, ale Klára. Otráveně jsem protočil oči,
  „Co chceš?"
  „Přišla jsem si pro věci."
  „Cože? Vždyť tady žádné nemáš!"
  „Nechala jsem tady náramek. Nejspíš bude v šuplíku v ložnici. Můžu si ho vzít?"
Pustil jsem ji dovnitř a zavřel za ní dveře. Klára se najednou zastavila uprostřed obýváku a zírala na něco před sebou. Zírali jsme oba na to stejné. Na Sofii.

Ztracená (Fan Fikce - Nik Tendo)Where stories live. Discover now