Ta pravá

Středa 18. 4. 2018

SANSA

Vytáhla jsem z kabelky cinkající svazek a zastrčila klíč do zámku. Bylo odemčeno, Arya už musí být doma. Prosím, dopřej mi alespoň dnes po náročném dni trochu klidu, pomodlila jsem se v duchu. Hned za dveřmi jsem zakopla o boty a batoh nedbale pohozený v předsíni. Nadechla jsem se, v touze hlasitě ventilovat svou stále se opakující žádost o alespoň základní udržování pořádku, když jsem zaslechla z obýváku hlasy.

„Už jen kousek, ještě přidej... už... jóóó jsem tam."

„Jen počkej, ještě jsem neskončil. Čeká nás druhý kolo," zavrčel v odpověď hluboký mužský hlas.

Ztuhla jsem s otevřenou pusou, a na chvilku možná dokonce přestala dýchat. Že by moje malá sestřička... Ve skutečnosti byla Arya o pouhé tři roky mladší, takže proč by si v devatenácti nemohla přivést domů... ale ona a nějaký chlap!?! Absurdní! Už pouhá představa byla až směšně nereálná, jenže uši mi přece ještě slouží... Co teď?! Mám se vytratit po anglicku, nebo se potichu zavřít do svého pokoje a nedat najevo, že jsem doma? Už při pouhém pomyšlení na téměř papírové stěny našeho bytu... Ne! Tohle řešení vůbec nepřichází v úvahu. Pitomý nápad s maximálně trapným výsledkem.

„Teda, ty si troufáš! Neříkal jsi náhodou, že po té dnešní fušce už nic víc nezvládneš?!" Arya se škádlivě zasmála.

Tak dost! Třetí možnost je ze všech špatných ta nejrozumnější. Přece nebudu utíkat ze svého bytu!? Navíc nevím, jak ten chlap, ale já jsem dnes vážně úplně vyřízená! Potichoučku jsem se vrátila ke vstupním dveřím, neslyšně je otevřela a vzápětí s nimi hlučně práskla.

„Jsem doma!" zavolala jsem mnohem hlasitěji než obvykle.

„Ahoj, jsme v obýváku!" ozvala se Arya.

Obrátila jsem oči v sloup. To je mi novinka! Rozhodování o dalším kroku mi tahle informace vážně nijak neusnadnila.

„Teď nemůžu, pojď sem," ozvalo se vzápětí.

To jako vážně!?! Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Jak chceš! Ale jestli se budu muset ve vlastním bytě dívat na cizího nahého chlapa... Nebylo to poprvé, co mě napadlo, že sestěhování se do společné domácnosti s Aryou nebyl jeden z nejšťastnějších nápadů, ale teď to bohužel nevyřeším. Rázně jsem otevřela dveře obývacího pokoje.

Moje drobná sestra nebyla přes rozložitého zarostlého muže na pohovce téměř vidět, zahlédla jsem ji, až když se v zápalu boje naklonila s herním ovladačem blíž k televizní obrazovce. Oba dva měli sluchátka na uších trochu nakřivo, zřejmě aby se vzájemně slyšeli, což bylo jediné štěstí, jinak by jen těžko zaznamenali můj předchozí hlasitý příchod a já neměla nejmenší tušení, co bych bývala udělala, kdyby Arya na mé zavolání nereagovala.

„Sorry, vydrž minutku." Ani jeden ze sedící dvojice se neobtěžoval ke mně byť jen vzhlédnout a dál zuřivě mačkali ovladače. V první moment se mi ze všeho nejvíc ulevilo. Ovšem jen maličkou chvilku předtím, než jsem měla čas rozhlédnout se po pokoji. Následně se ve mně opět začal vzmáhat vztek. Naštvaně jsem založila ruce na prsou. Bunda a svetr toho chlapa se váleli pohozené přes opěradlo gauče, na zemi zpola vysypaný batoh. Na stolku před obrazovkou dvě poloprázdné lahve s pivem a několik zasychajících kroužků na ráno ještě pečlivě vyleštěném skle. Pytlík s chipsy a drobky všude kolem, šuplík pod televizí téměř komplet vyházený, před ním na hromadě cédéčka a otevřené obaly.