The last words of love

2

Nemohla jsem uvěřit, co se děje, když mi zavolali z Nemocnice od Matky Boží a oznámili mi, že Týna měla nehodu. Bylo to tak nečekané a nepravděpodobné. Vždycky jezdila opatrně a rozumně, dbala mých rad a nikam nespěchala. Jenže nadiktované údaje souhlasily. Hned jsem nasedla do svého nově koupeného auto, protože staré dostala Týna k osmnáctinám, a celá rozhozená a vystrašená se rozjela k nemocnici. Naštěstí cesta není dlouhá a já tu byla za necelých deset minut. Sestřička z recepce mě usadila před dveře sálu, na kterém měli operovat Týnu, a já měla čekat. Jenže jak dlouho?

Sedím tu už přes dvě hodiny a pořád se nic neděje. Nemocniční chodbou mezitím prošlo už přes tucet lidí, ale nikdo, kdo by mi dokázal říct, co se děje. Slzy mi stékají po tvářích, hlava se mi snad každou chvílí rozskočí bolestí a čas jako by byl mým největším soupeřem, protože vůbec neutíká.

,,Paní Melinda Petrovová?" přichází, a já ani nevím odkud, takový mladý elegantní pán celý v bílém. ,,Doktor Hradecký," je vytištěno na jeho vizitce.

,,Ano" přitakávám.

,,Vaše dcera prodělala velmi těžkou operaci a byla převezena na jednotku intenzivní péče. Pojďte se mnou, můžete ji jít ještě dnes na chvíli navštívit."

Kráčím za doktorem a lpím na každém slovu, které vypustí z úst. Před pokojem, kde leží Týna, mi nejprve káže obléct si nemocniční oblečení, a teprve pak mě pouští dovnitř. Týna leží na posteli připojená k několika přístrojům, které v pravidelném rytmu neustavičně pípají, a jediný důkaz nějakého pohybu je pouze její pravidelné oddechování přes dýchací přístroj. Přisedám si na židličku vedle postele a automaticky chytám její ruku. Je studená jako led.

,,Achjo, Týno, ty mě jednou opravdu přivedeš do hrobu!" žertuji s úsměvem, ale až vlastně teď si uvědomuji, že je to moje chyba. Kdybych ji schválila toho jejího přítele a nenařkla jsem ho, že je děvkař, nic by se nestalo. Nedošlo by k žádné hádce a ona by neodešla. Jenže nemohla jsem se jen tak dívat na to, jak bude trpět! Jako milující matka chci prostě pro svou dceru jen to nejlepší. Ale to on nebyl. ,,Mám tě ráda, zlatíčko. Všechno dáme zase do pořádku. Všechno bude dobrý!"

,,Paní Petrovová? Je načase jít!" ozývá se doktor ode dveří.

,,Přijdu zítra, broučku!" ujišťuji Týnu a dávám ji lehkou pusu na čelo. Pomalu pokládám její ruku na přikrývku, když vtom její ruka stiskne mou.

,,Neodcházej, mami," vypraví ze sebe těžce a namáhavě. Vtom je tu však hned doktor a odstraňuje ji z tváře dýchací přístroj.

,,Jak se cítíte?" položí otázku typickou pro jeho práci.

,,Jako kdyby mě právě přejelo auto!" zažertuje a bolestivě se usměje, ale pokračuje: ,,Mohla bych si teď prosím promluvit s mou mámou o samotě?" Doktor jen přikývne a odchází.

,,Týno, co tě to prosím tě popadlo? Nechtěla si se snad.. ,,Mami, poslouchej mě teď!" pohrozí mi Týna a já ztichnu. Chci ji poslouchat.

,,Mami, měla jsi pravdu s tím, co jsi říkala o Tomášovi," začíná. Otvírám pusu, že ji přeruším, ale ona jen zvedne ruku a dál pokračuje: ,,Je to děvkař. Když jsem předjížděla to auto přede mnou, zrovna mi přišla SMS. Psal, že má jinou a že se mnou končí. No a potom se ozvalo to troubení kamionu a já už nestačila.." ,,Nerozrušuj se, Týno, musíš být v klidu!" připomínám a jemně ji setřu stékající slzu na tváři. Z jedné se jich stává čím dál víc, až v malých potůčkách stékají a tvoří mokrý flek na bílém polštáři.

,,A taky se ti chci omluvit, mami, za tu naši hádku! Prostě mě to nehorázně mrzí. víš, ta ru dobu, co jsem tu spala, se mi zdály dva sny. Byly o nás. A já si prostě uvědomila, že i kdybych sebevíc pohádali a já od tebe odešla, nevydržím to a vrátím se. Jen s tebou je mi dobře. Kdekoliv jinde může být dobře, ale s tebou je mi nejlíp. Mám tě ráda, maminko, strašně moc a chci, aby si to vědě, než tady umřu." A teď už brečím i já. Slzy mě zaslepují a ani já se neubráním vzlyknutí.

,,Zlatíčko, takhle nesmíš mluvit, jasný? Ty neumřeš, uzdravíš se a budeme mít ještě spoustu příležitostí prožít spolu nějaké překrásné okamžiky. Hned jak se uzdravíš, pojedeme na Bermudy si zaplavat k moři a nebo poletíme do Ameriky za památkami. Prostě cokoliv si namyslíme. Bude to všechno zase dobrý," povzbuzuji Týnu a ta mi věnuje jen letmý úsměv.

,,Mám tě ráda, maminko" pronese s úplným klidem. ,,Chci abys to věděla."

Vtom začínají přístroje nepřetržitě pípat jiným tónem než doposud.