C3 - Systémový Svět

1. Promiň!...

Zdravím všechny! :D Tohle je můj první příběh. Předem Gomen za chyby. Díky za každý komentář i hvězdu. Budu se snažit přidávat co nejrychleji. Ale už vás nebudu zdržovat. Pusťte se do čtení :D :D :D

Před pěti lety-kdy mi bylo dvanáct- se na' trhu' objeve nový inteligentní systém. Systém C3. Brzy po jeho spuštění zaplavil většinu světa A jiného systému již nebylo potřeba. Tehdy jsem nedal dopustit na starší systém P9, ale teď? Teď se celý můj svět točí jen okolo systému C3!

7.duben 2843

Protáhl jsem se V posteli. „Dobré ráno!" pozdravil mě C3 „Dobré" opětoval jsem. „Čaj a snídaně je již na stole" oznámil mi. Vstal jsem, hodil jsem na sebe oblečení a sešel jsem do kuchyně. Zasedl jsem ke stolu a začal jsem ujídat smažená vajíčka. Dojedl jsem, dopil jsem a šel jsem se umýt. Opláchnul jsem si obličej studenou vodou a zapřel jsem se dlaněmi o bílou desku umyvadla. Podíval jsem se na svůj odraz V zrcadle. Zelené oči mi zářily jako orlí a hnědé vlasy mi rámovaly obličej. „Děje se něco Michio? "zeptal se mě C3 „N-Ne..." řekl jsem a odešel jsem z koupelny. Do-oblíkl jsem se a vyšel jsem z bytu. Venku bylo hezky, ostatně jako každý den. Po ulicích jezdila bílá a stříbrná auta a všude bylo spousta lidí. Samozřejmě vjedčinou v bílém nebo alespoň s jedním kusem oblečení v bílé barvě. Šel jsem po chodníku. Ruce jsem měl v kapsách u svého bílého kabátu a přemýšlel jsem nad vším možným. Zabočoval jsem za roh do kavárny. Najednou jsem do někoho vrazil. Byl to někdo o hlavu a půl menší než já. „Au...!" ozvalo se ze země. Přede mnou na zemi seděla dívka s mátově zelenými vlasy ve dvou culících. „Ah-Ah Promiň!" omluvil jsem se a pomohl jsem jí vstát. Stála těsně u mě a třela si bolavou hlavu. Z čista jasna na ni skočil pes a s výkřikem zase spadla. Zase ležela na zemi, ale tentokrát ne přímo. Mezi ní a zemí jsem jí dělil já. Zvedli jsme se. „Jejda... Moc se omlouvám! Kvůli mě máš špinavý kabát." prohlížela si mě. „Vynahradím ti to! Co bys řekl zajít do kavárny?" pozvala mě s úsměvem. Přikývl jsem. Přece jen jí musím také vynahradit ten její náraz o mě a její následný pád. Vešli jsme do kavárny. Bylo tu rušno. Našli jsme jeden stůl pro dva a objednali jsme si. „Vážně se ti moc omlouvám. Nechtěla jsem ti zamazat kabát." podívala se lítostivě na jeho cíp. „Ale to nic. I já bych se měl omluvit. Nedával jsem pozor a srazil jsem tě." omlouval jsem se jí. „Tak tady je jedno kakao s extra šlehačkou, jeden zelený čaj a ovocný dortík." přerušila nás servírka s naší objednávkou. Modro-vláska se pustila do ovocného dortíku zatím co já jsem usrkával ze zeleného čaje. Vypadala šťastně když se zahryzla do korpusu s krémem a ovocem zalitém v želé. „Ty asi máš dost ráda sladké, co?" optal jsem se jí. „Miluji ho!" řekla a olízla si horní ret od krému z dortu. Ani nevím jak, ale za chvíli jsme si začali normálně povídat. Seběhlo se to dost rychle, ale pamatuji si snad vše co řekla. „...To je mi líto!" řekla když jsem jí pověděl o svých rodičích. „Do teď se neví co se stalo. Jednoho dne začalo v našem rodinném podniku hořet. Zrovna jsem tam byl s rodiči. A také jsem byl jediný kdo vyvázl zdráv. Nikdo jiný to nepřežil." pokračoval jsem. „A v jakém podniku pracovali? Myslím tím název?" zvědavě se ptala. „Otochi Corporation. Je, tedy Byl to rodinný podnik." odpověděl jsem jí. „?... Takže ty musíš být Otochi Michio! Je to tak, ne?" s údivem na mě koukala. „J-Jo. Ale jak to víš?!" řekl jsem zaraženě. „Minulí rok na střední jsem o vaší společnosti dělala referát. Začalo mě to zajímat a tak jsem si vyhledala vše. Pak jsem narazila na starší novinový článek s titulkem:'Nešťastná událost v Otochi Corporation: Přežil jen syn ředitelů' nebo tak nějak." vysvětlovala mi. „No když už znám tebe... Jsem Yugami Meru." představila se a podala mi ruku. „Otochi Michio." opětoval jsem jí představení (i když mě znala) a potřásl jsem si s ní.......