Bylo Nám 15 | Občanský Průkaz

část druhá

*PÍSNIČKA*

Aleš

Seděl jsem na Cingláku a čekal na kluky. Pořád jsem řemýšlel nad Katkou, nad tím, co se stalo včera v knihovně. Je docela smutný, že tohle říkám o holce, ale nesnáším ji. Ona je asi milá, jenže tak to prostě je. Nemám ani důvod ji nemít rád, prostě žádný není...

„Tě péro!" zařval Venca, když se posadil společně s kluky. Vydýchával kopec, který musel vyjít. Pozdrav jsem opětoval a hlavou se opřel o kožené sedadlo.

„Tak co jste přinesli, pánové?"

„Tak, klasika."

Katka

Vycházela jsem ten podělanej kopec, abych se dostala na naše místo. Asi umřu, měla bych začít nějak cvičit nebo tak, protože jinak umřu fakt brzo.

Buďme si upřímní, každý víme, že se ke cvičení nikdy nedokopu, stačí mi tělocvik ve škole. „Už nemůžu." řekla jsem zadýchaně a posadila se na suchou trávu. Vydýchávala jsem se a pomalu si lehala.

„Kateřino, dělej. Je to jenom kousek. Dva tři metry, ani ne, tak hejbni tou svou prdelí a zvedej se." Řvala na mě ze shora Áďa, výškově je sice malá, ale pěkně velká s prominutím svině. V podstatě já taky nejsem nejvyšší, ale sto šedesát pět centimetrů je na můj věk dobrý.

„Polib mi prdel, Ádélie."

***

Seděla jsem červené dece, jako vždy. Anička společně s Eliškou otevíraly lahváče, zatímco my s Áďou jsme posedávaly a smály se naprostým blbostem.

„Hej, naše dobré víly!" Otočila jsem se za hlubokým hlasem a hned jak jsem uviděla, kdo to je, protočila jsem očima. Bože, Jehlička, ten mi tak chyběl.

„co chceš, Popelko?" zakřičela Anička a zasmála se. Jediný jí nevadili máničky. V podstatě se jednu dobu tahala s Jehličkou. Možná spolu i chodili, co já vím.

„Mám pro Vás návrh. Půjdete si k nám sem dolů sednout a něco pro nás uděláte." Nemusela jsem se ani ptát, co to bude. Jeho nápady jsou vždy stupidní. S ním máte zaručenou jízdenku do pasťáku. Možná přeháním...

„A co za to dostaneme my, hm?" zeptala se Áďa, já tam jen tiše seděla a poslouchala. Omylem jsem s Jehličkou navázala oční kontakt. Rychle jsem to přerušila a začala si hrát s konečky vlasů.

Slyšela jsem, jak si kluk v ponču pouze uchechtl a pokračoval ve své nabídce.

„Co třeba lahváče zdarma, hm? Koktejlíčky, naší dokonalou společnost...?" Na konci věty si nenápadně odkašlal a čekal na naší odpověď.

„To není špatný, bereme to." Odpověděla Áďa, což mě docela dost překvapilo. Většinou měla stejné reakce, jako já. Ale kdo ví, co se teď děje v její hlavě.

„Do pytle.." potichu jsem si zanadávala, protože jsem věděla, že není cesty zpět. Zvedla jsem se ze země a vzala jsem si i deku a tašku.

„Ty vole, upřímně bych nečekal, že půjdeš i ty Kačko." Uchechtl se Venca a vydal se po kopci dolů. My jsme ho následovaly.

Tě péro! Máme tu druhou kapitolu. Co na ní říkáte? Opět se omlouvám za chyby, ale doufám, že se líbilo. Už se nám tu objevil i Venca :Dddd

Opět bych byla ráda za zpětnou vazbu. Děkuju za přečtení a mějte se!

- kate