Shadows

PROLOG

Přes zmrzlé kopce klouzal stín, pohyboval se příliš rychle na to, aby mohl být zpozorován pouhým lidským okem. To byl jeden ze znaků, který naznačoval, co to bylo a kam to mířilo. Mířilo to přímo k Dawsonovi Blackovi.

Hmm, božínku.

Arum.

Jen zmínění toho jména naplnila jeho ústa kovovou pachutí. Ty zkurvysyni si vždycky vykračovali jako závislák, co si právě ujíždí na své oblíbené značce. Vždy cestovali ve čtveřici. Jednoho z nich se jim podařilo zabít minulou noc, tím pádem zbyli tři bastardi, kteří byli ještě víc nasraní - a jeden z nich mířil přímo k němu.

Dawson vstal, protáhnul si ztuhlé svaly a poté si z džínů oprášil nánosy sněhu. Tentokrát se Arum objevil příliš blízko k jejich domovu. Skály je měly chránit, zamaskovat jejich jedinečnou vlnovou stopu, která je odlišovala od lidí, ale Arum je našel. Od jedné z věcí, za kterou by Dawson bez mrknutí oka položil svůj život, ho dělila délka asi tak jednoho fotbalového hřiště. Do hajzlu.

Něco se musí udělat. A to něco zahrnovalo sejmout alespoň dva ze tří, což by znamenalo, že ten poslední by byl trochu naštvaný. Chtějí si hrát? Fajn. Ať se předvedou.

Stojíc uprostřed mýtiny, uvítal štiplavý vítr, který mu odhrnul vlasy z čela. Ten vítr mu připomněl, jak stál na Senekových skalách a koukal se na údolí. Tam nahoře byla vždycky nehorázná kosa.

Přivíraje oči začal počítat do deseti. Na pětce oči zavřel a nechal sklouznout svou lidskou kůži a nahradil ji čistou silou - světlem pulzujícím bílo-modrým paprskem. Zbavit se své lidské formy bylo něco jako svléknout si příliš těsné oblečení a běžet nahý. Svoboda - ne skutečná svoboda, protože Bůh ví, že ve skutečnosti svobodní nejsou, ale tohle k tomu mělo nejblíže.

Ve chvíli, kdy dopočítal k jedné, Arum překonal kopec a blížil se k němu, jako kulka mířící přímo do mozku. Čekal do poslední chvíle, než se vrhnul do strany, otočil se a vyslal vpřed sílu, kterou jeho nepřítel tolik toužil vlastnit. Není divu. Tyhle střely byly jako atomové bomby v lahvi. Jen odhodit a sledovat, jak vybuchnou.

Vypustil jednu střelu na Aruma a zasáhl to, co se jevilo jako jeho rameno. V pravé podobě nebyl Arum nic víc, než hustý stín, ze kterého pronikaly olejnaté ruce a nohy, ale ta střela určitě něco zasáhla. Náraz otočil Aruma kolem dokola, ale když dokončil otočku, něco uhlově černého a slizkého vystřelilo směrem k Dawsonovi. Vyhnul se střele. To, co Arum vystřeloval, nebylo ani zdaleka tak mocné. Spíš jako napalm. (zápalná látka používaná jako zbraň) Pálilo to jako svině, ale na sejmutí Luxena je třeba mnohem víc. Zjevně to nebyl způsob, jakým Arumové zabíjejí.

„Vzdej se mládě“, posmíval se Arum a vystoupil z temné oblohy. „Nemůžeš mě porazit. Ssslibuju že to bude bezbolessstné.“

Dawson mu věnoval mentální protočení očima. Samozřejmě, že by to bylo bolestivé. Tak bolestivé jako sníst poslední zmrzlinu v domě a pak čelit své sestře.

Vyrazil přes mýtinu a posílal střelu za střelou směrem na Aruma. Občas se trefil, občas minul. Ten zatracený hajzlík se schoval ve stromech, dokonalé maskování.

No, na to měl plán.

Pozvedl ruce ze světla a usmál se, když se stromy začaly třást. Přes mýtinu se přehnal hrom a pak se stromy vysvobodily ze země a vystřelily přímo k nebi, na obrovských, hadovitých kořenech jim vysely trsy hlíny. Rozpřáhl ruce ještě víc a nechal stromy dopadnout zpátky, odhalil tak toho krysího bastarda.

„Mam tě“, poslal mu myšlenkou zpátky.

Uvolnil další vlnu energie a ta se hnala prostorem mezi nimi a trefila Aruma do hrudi. Arum padal z oblohy jako torpédo a jak se blížil k zemi, problikával do své pravé podoby a zase zpět. Dawson zahlédl záblesk kožených kalhot a zasmál se. Tahle slabá omluva pro nepřítele byla vyšňořená jako jeden z vesničanů.