Naše cesta

Kapitola II.

Po všem tom vyřizování na recepci jsme se konečně odebrali do svých pokojů. Letos mám svůj pokoj, jenom sama pro sebe, protože jiná možnost, než pokoje po 4 a po 2 už nebyla. Přišla jsem úplně utahaná, ale ještě jsem si potřebovala dát sprchu a odreagovat se od všech věcí, co se dnes staly. S vyčistěnými zuby a převlečená do pyžama jsem zalehla do obří manželské postele...Aspoň něco se tu povedlo.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Další den ráno jsem vstala těsně před časem,
na kdy jsem měla nastavený budík. Převlékla se, provedla ranní hygienu a upravila si své dlouhé hnědé vlnité vlasy. Jelikož byla moje rodina jako vždy pozadu, nevadilo jim, že jsem šla na snídani napřed, ostatně jsem to tak dělala při každém odchodu na jídlo, protože jsem nehodlala kvůli jejich pomalosti umřít hlady.
          Snídaně akorát před chvíli začala, takže tam ještě nebylo moc lidí, což bylo super, protože jsem si v klidu mohla jídlo vychutnat.
Zakusovala jsem se do výtečného lívance, který mi kuchař připravil, když mi najednou někdo překryl obě oči dlaněmi.
Cukla jsem sebou a rychle se otočila.
Takhle na světle nevypadá zas tak zle. Pomyslela jsem při pohledu na kluka, který se momentálně jevil úplně jinak než ten arogantní Lucas z autobusu.
"Tak co, chyběl jsem ti?"
Tak a je to zase pryč, zpátky do reality Emmo.
"Ty jsi ale vtipálek," snažila jsem se co nejméně dát najevo své myšlenky.
"Chceš se přidat, mají úplně úžasné lívance?" vyzvala jsem ho nabídkou, kterou samozřejmě nemohl odmítnout. Sedl si na židli naproti mně a já jsem mu nabídla kousek lívance.
"Hmmm, ty jsou vážně dobrý, počkej, taky si pro ně zajdu."
Když se vrátil s talířem plným lívanců, rozhodl se začít konverzaci.
"Takže kde je vlastně ta tvoje super rodinka, už jsi je přestala bavit a odjeli?"
"Haha, mooc vtipný," odpověděla jsem ironicky.
"Ne akorát jsou moc pomalí, tak jsem šla napřed," vysvětlila jsem mu každodenní situaci. Seděli jsme u stolu na terase hotelové restaurace a mně začalo svítit sluníčko do očí. Byl to hodně nepříjemný pocit, a tak jsem sebrala Lucasovi brýle a nasadila si je na oči.
"Heeej, ty jsou moje!" vzdoroval Lucas, ale nijak se nesnažil je ode mě získat zpátky.
"Neboj, do konce pobytu ti je vrátím, slibuju," ujistila jsem ho.
"A vůbec, s kým jsi tu ty, s žádnou rodinkou jsem tě neviděla?"
"Nejsem tady s rodinou, jsem tu se svými třemi kamarády."
Když zmínil rodinu, vypadalo to, jakoby ho něco trápilo, chtěla jsem se ho na to zeptat, ale než jsem stihla otevřít pusu..
"No nic už musím, každopádně až se tady řádně nacpeš tou svojí porcičkou, namažeš se opalovákem, budu tě čekat u bazénu."
Už pomalu odcházel, ale potom se ještě rychle vrátil a dodal: "Potřebuji na tebe ještě nějaký kontakt, abychom si mohli napsat kdyby cokoli."
    Dala jsem mu svoje číslo i Instagram, kdyby náhodou. Jakmile odešel, vyřítila se z poza rohu moje rodina a brala švédské stoly útokem...občas se za ně opravdu stydím.