Návrat Krysaře 1 - případ osmý

Kapitola osmá

„Přestaň se kochat, jdeme," drcla do něj Lynn a pokračovali v obchůzce. Cestou potkávali poslední návštěvníky, kteří se s nadcházejícím večerem pomalu odebírali domů. Procházející se mladé dvojice, držící se za ruce, maminky s kočárky, důchodkyni krmící holuby drobky z rohlíků, dva neposedné kluky na koloběžkách, běžce se sluchátky na uších. Pomalu, s nadcházející nocí, se park vyprazdňoval, a před devátou večer už tam nebyla ani noha.

Bylo tam úplně a totálně mrtvo, s padající nocí přicházel i chlad a mezi stromy se líně proplétaly chuchvalce mlhy. 

„Super," vzdychla Woodová, když se šinuli jednou ze širokých cestiček. Zatím bylo ještě vidět, ale brzy budou potřebovat baterky. 

„Není tu ani noha, ani lidi, ani žádnej pes, nic. Tomu říkám kvalitně strávený večer," pravila poněkud naštvaně, a měla pravdu. Park byl prázdný a tichý, jen z dálky k nim zazníval ruch města a hluk projíždějících aut.

Prošli ho ještě jednou a pak ještě jednou. „A dost," odfrkla Woodová, zatímco Nick trochu zaskuhral, že už ho bolí nohy. 

„No bodejť, chodíme tu jak blbci tři hodiny pořád dokola. Končíme, jedeme domů. Jestli toho čokla ještě někdo uvidí, ať to nahlásí polici, možná se sem podíváme ještě jednou. Nebo ať si zavolají tu odchytovku," řekla razantně a Nick s ní jen souhlasil. Po téměř probdělé předchozí noci byl dost unavený, a Woodová to na něm viděla.

„Pojď. Mám tě zavést domů nebo do práce? Máš tam auto?" zeptala se a Nick zavrtěl hlavou. 

„Ne, ráno jsme jeli služebním, hoď mě domů." Ani po cestě zpět k jejich služebnímu autu se nestalo nic podezřelého. Nic, co by stálo za jejich pozornost. I když se Woodová v jednu chvíli otočila a na moment se zadívala kamsi do dáli, k rozložitému buku stojícím asi sto metrů od nich, který osvětloval jen slabý svit měsíce. Její jemné smysly, instinkty vytříbené léty praxe a zkušeností jí donutily zbystřit.

„Co je?" zašeptal Nick, když Woodová zamířila baterkou inkriminovaným směrem. Kužel světla prorazil tmu, ale kromě kmene starého buku a chuchvalců mlhy, líně se plazící po zemi, neviděli nic. 

 „Ále nic, jen jsem měla takový divný pocit, že nás někdo pozoruje. Asi už blbnu, nic tam není, jdeme." Nastoupili a Woodová ho zavezla až před dům.

„Jo, díky, Nicky. Mohl bys i zítra, prosím? Dokud se nevrátí Kim," požádala ho a Nick jí to rád slíbil. S úsměvem mu popřála krásný večer, i když zrovna o tomhle Nick silně pochyboval. Mrkl na hodinky, když vystupoval, bylo krátce po půl desáté. Lee určitě ještě nebude doma, napadlo ho, ještě sedí někde s Carrie a řeší svoje problémy. Tak jakýpak pěkný večer.

Woodová na něj ještě mávla, a Nick se díval za pomalu odjíždějícím autem. Na chvíli se potýkal s hříšnou myšlenkou nejít hned domů, ale jít si sednout do baru. Na skleničku, na dvě, spláchnout tu hořkost dnešního dne. Lee není ještě doma, bůhví, kdy přijde....a on nechtěl být doma sám. Ale nakonec to zavrhl. V noci se pořádně nevyspal, udělá si čaj od Kejchavýho Sama a půjde ležet. Jinak bude zítra naprosto nepoužitelný a bude Woodové stejně k ničemu, jako Kim.

Udělal první krok....a pak to uslyšel.....

Přímo za jeho zády. Zavrčení. Nepřirozeně hluboké, pocházející snad z hlubin samotného pekla, vrčení, při kterém mu přeběhl mráz po zádech a všechny chloupky na těle se mu naježily. Neustávalo, a Nick se neodvážil už udělal ani jeden jediný krok. Ale odvážil se alespoň velice pomalu a opatrně otočit. Během vteřiny mu proběhlo hlavou, že je v pěkným průšvihu.

Je vůbec možné, aby ten pes, kterého hledali s Woodovou, byl u nich před domem?

Vrčení neustávalo a Nick se pomaloučku otáčel. Když už, chtěl alespoň vědět, čemu vlastně čelí. Ale ten pohled ho vyděsil. Stála jen pár metrů od něj, veliká vrčící černá krvelačná bestie. Jakási pouliční směska, kříženec vlčáka a čímsi, co mohl být možná pitbul, na něj cenila svoje ohromné ostré tesáky. Na temné ulici, jen ve slabém světle špinavých pouličních lamp vypadla dost děsivě, a Nicka napadlo, že pes Baskervillský byl proti tomuhle jen ukňučený štěně.

Oči podlité krví, s podivným nepřirozeným odleskem, který rozhodně nebyl zvířecí, sledovaly každý jeho pohyb. Vrčení, tak temné, že vyvolávalo husí kůži a stažený žaludek, nestávalo, bylo téměř souvislé, jako by se zvíře vůbec nenadechovalo. Bylo to šílené a Nick měl pocit, že mu naprosto zdřevěněly nohy a všechno, co se v tenhle moment děje, je jaksi prapodivně zpomalené.

Zbraň, blesklo mu hlavou. Zbraň měl v pouzdru u opasku, ale když se pokusil pohnout rukou jen o milimetr, bestie reagovala dalším hrozivým zavrčením a bojovně se postavila proti němu. Vyceněné ostré zuby po krvi lačnící šelmy mu naháněly hrůzu, z otevřené tlamy kapaly sliny, dopadly na vychladlý asfalt a Nickovi se z toho lehce zvedl žaludek. Sledovala ho, nespouštěla z něj svoje krví podlité oči s odlesky samotného pekla a na každý sebemenší pohyb, třeba jen malíčku u ruky, reagovala dalším zuřivým zavrčením.

Kapka potu, která Nickovi stékala po čele, mu skápla na tvář a hledala si cestičku dolů. Bylo to nesnesitelné. K vrčení přibylo hluboké a snad ještě temnější štěknutí a bestie udělala krok k němu.

Vzápětí couvla a zuřivě se rozštěkala. A Nick v tu chvíli sykl bolestí. Andělský amulet, který měl na krku, a který mu Lee kdysi dal na jeho ochranu, se rozzářil tak, že to zabolelo. Měl pocit, že mu rozžhavený kámen vypálil na hrudi díru. Bestie s kňučením couvla, zářivé andělské ochranné světlo jí donutilo na vteřinu ustoupit z bojiště. Ale byl to spíš moment překvapení, který v tomhle případě moc dlouho nevydržel. Světlo proti tmě, obyčejný andělský amulet proti černé magii neznámé síly, to byl předem prohraný boj. Ale Nick dostal šanci.

A využil jí.

Přesně v tom okamžiku, kdy amulet na jeho krku zazářil a nebesa mu dala šanci se bránit, sáhl pro zbraň. Byl rychlý, ale bestie, vztekle kňučící bolestí, kterou jí způsobovalo ochranné kouzlo amuletu, se nehodlala vzdát své vyhlédnuté oběti a vyrazila jako blesk.

Byla to doslova vteřina, zbraň ale nestačil použít. Když se mu ostré zuby zakously do holeně a lýtka, měl pocit, že mu nohou projely rozžhavené nože. Nedokázal udržet rovnováhu, zapotácel se a dopadl na tvrdý asfalt. Zbraň, kterou doteď svíral, mu při pádu vylítla z ruky, kamsi mimo jeho dosah. Bolest, která mu projela tělem, byla příšerná a jeho bolestivý výkřik se rozlehl ztichlou ulicí. Domy, jako tiší svědkové shlížely na tu dramatickou scénu, jejich okna se teď bez jediného mrknutí dívala na detektiva, který byl na ulici vydán na milost a nemilost samotné smrti.

Chtěla se na něj znovu vrhnout, prokousnout mu hrdlo, napít se jeho krve, rozsápat ho v šíleném nepříčetném vzteku. V krvelačném záchvatu chtěla dorazit svoji oběť, ležící na zemi bezradnou a v bolestech, vedena pekelnou pomstou a loveckými pudy.

Kde byla jeho zbraň, to Nick neviděl. Ani by ji nestačil zvednout. Krvelačně se na něj vrhla, a jediné, co v tomhle zoufalém smrtícím okamžiku mohl, bylo jen instinktivně si rukama chránit obličej.

A pak se ozval výstřel......