Návrat Krysaře 1 - případ osmý

Kapitola sedmá

„Jo, jednou možná, ale nechceme, aby to bylo teď hned. Tak si dávej pozor na pusu," sykl na ni Lee znova a Woodová po něm střelila zvídavým pohledem. 

„Vy teda vypadáte. Co je? Pohádali jste se?" vyzvídala, ale víceméně se ani moc ptát nemusela. Bylo jí to jasné hned, jak vstoupila do kanceláře. Nick jí věnoval jeden útrpný pohled a povzdechnutí, Lee se ušklíbl a dál zarytě koukal do složek na stole.

„Nedělej, že pracuješ," rýpla si do něj Woodová a než se Lee stačil nadechnout a smečovat jí nějakou další protivnou odpovědí, Lynn se s úsměvem obrátila na Nicka. 

„Hele, Nicky," usmála se na něj mile a počastovala ho tím nejmilejším úsměvem, který měla ve svém repertoáru, „posílá mě sem šéfík. Prý teď nemáte moc práce. Kim má nějakou rýmičku, je totálně nepoužitelnej, děsnej a protivnej. Potřebuju parťáka na večerní sledovačku," zamrkala na něj spiklenecky a Nick si znovu povzdechl. Byl unavený, ale pomoc by jí neodepřel.

„O co jde, Lynn?"

„Nic vážného, v parku v osmém okrsku nám něco děsí místní pokojné návštěvníky. Prý nějaký pes baskervillský, či co. Nemáme to potvrzené, jen si to tam obhlídneme. Já bych to viděla na nějakého toulavého čokla. Do deseti tě v pořádku vrátím domů, nejdéle do jedenácti, slibuju," pokračovala rozverně a po očku mrkla k dalšímu stolu, aby viděla, jak se na to Lee tváří. Netvářil se jinak, dělal, že ji neslyší a že ho jejich konverzace absolutně nezajímá.

„Prosím," dodala ještě směrem k Nickovi, který jí už vyškubl složky, které držela, z ruky. 

„Že jsi to ty," zahučel, „podívám se na to, jo."

„Díky, broučku," zahihňala se provokativně a seskočila ze stolu. „V šest si tě tady vyzvednu, ať jsme tam, než se setmí, jo?" mávla mu ještě rukou na rozloučenou před tím, než vzala za kliku.

„Jasně, Lynn," pokývl Nick a rychle otevřel žluté složky. Cokoliv je lepší než se mořit s tím hlášením, na kterém zrovna pracoval. Bohužel, s lítostí ho bude muset zase odložit na zítra.

„Mám to za tebe dopsat," ozvalo se smířlivě od vedlejšího stolu, ale Nick zavrtěl hlavou. 

„Ne, zítra to dodělám," pravil tiše a zabral se do hlášení. Tedy, alespoň to předstíral. Vlastně, oba předstírali práci, jen aby spolu nemuseli mluvit. Dokonce nebyli ani na obědě, Nick neměl hlad a Lee si hladový žaludek zaplácl asi třemi hrnky kafe. Ale na bolavou hlavu a srdce mu to moc nepomohlo.

Vlastně mu nepomáhalo nic. Prášek na bolení hlavy zavrhl a rozhodl se, že další rozhovor s Nickem nechá, až se oba trochu uklidní. Třeba večer, až se vrátí z té sledovačky, napadlo ho, ale osud rozhodl jinak. Protože když mu zazvonil mobil ležící na pracovním stole, zažil takový šok, jako snad nikdy ve svém životě.

Protože nikdy, nikdy v životě by nečekal, že mu zavolá zrovna ONA!

Jemu neznámé číslo, ale tak známý hlas, který zapůsobil jako blesk z čistého nebe.

„Lee, to jsem já, Carrie. Můžu s tebou mluvit?" slyšel ji v telefonu a ruce se mu roztřásly tak, že mu málem vypadl na podlahu.

„Carrie? Carrie, jasně můžeš," vyhrkl ze sebe překvapeně a vlastně i nadšeně. Nemohl uvěřit tomu, že volá, málem vylítl ze židle a začal tancovat po kanceláři. Nick zvedl hlavu a podíval se směrem k němu. V obličeji měl překvapení a smutek zároveň.

„Lee, ráda bych s tebou mluvila," slyšel z telefonu její hlas. Byl zvláštní, nebyla v něm nenávist, snad v něm slyšel jen žal, zármutek a nejistotu zároveň. 

„Myslíš, že bychom se mohli někde sejít a promluvit si? Třeba dnes večer, až skončíš v práci," pokračovala potichu, hlas se jí třásl a Leemu se sevřelo srdce. Určitě to pro ni bylo hodně těžké, zavolat mu, a bylo to slyšet.

„Určitě Carrie, nemáme teď moc práce, dneska klidně můžu. Kde se chceš sejít?" vyhrkl ze sebe a na druhé straně bylo chviličku ticho. Možná byla sama překvapená jeho rychlou, a hlavně kladnou odpovědí. Možná i ona čekala, že po tom, co se stalo včera, ji pošle do háje i dál.

„Tak třeba v baru, U George, kam jsme chodili s Jerrym, co ty na to?" zeptala se bázlivě a Lee horlivě přikývl. I když tohle ona vidět nemohla, Nick to viděl moc dobře. 

„Dobře, Carrie, dobře, to by šlo, už jsem tam dlouho nebyl." Jeho nadšení neznalo mezí, bylo to slyšet i vidět.

„Tak v osm hodin večer, co ty na to?" pípla nesměle a Lee jí nadšeně odsouhlasil i tenhle čas.

 „Tak dobře," slyšel ji, „v klidu si promluvíme, Lee. Domluveno, tak ahoj."

Ne, nešlo sedět jen tak v klidu. Lee nakonec vyskočil ze židle a rozčileně udělal několik nervózních kroků po kanceláři. Co to mělo znamenat? Včera na něj tak nenávistně ječela a dnes mu volá, ustrašená a očividně i dost nervózní. Ale její hlas byl úplně jiný, jiný než včera večer. Třeba si chce opravdu jen v klidu promluvit, konečně urovnat to napětí, které mezi nimi panovalo od Jerryho smrti. Tato chvíle pro něj byla jako splněný sen. Pokud si opravdu v klidu promluví, usmíří se, konečně by v jeho životě mohla nastat ta toužebně vysněná rovnováha. Opuštění. Po ničem jiném netoužil, aby se sám mohl konečně vyrovnat s tím, co se stalo. A teď, zničehonic, snad jako zázrakem, ho možná měl na dosah ruky.

Ještě musel udělat pár kroků po kanceláři, aby se trochu zklidnil, a pak si teprve sedl. A teprve v téhle chvíli začal být z jejich rozhovoru trochu nervózní.

„Carrie volala, chce si promluvit," otočil se na Nicka, který ho už nějakou tu chvilku pozoroval.

 „Chce si promluvit, chápeš, konečně si chce promluvit. To je snad sen," vyhrkal ze sebe nadšeně a vlastně ho už vůbec Nickova odpověď nezajímala. 

„To je dobře," pronesl tiše Nick, ale Lee ho už vůbec nevnímal.

Teď měl v hlavě jen a jen ji. Nic jiného neexistovalo, jen světlo na konci tmavého dlouhého tunelu, ve kterém se od Jerryho smrti pohyboval.

Najednou zapomněl úplně na všechno, i na Nicka. A jeho instinkty, jindy tak vytříbené, selhaly na plné čáře.

A večer se blížil......