Znamení Země

Elenym a Zija

Založení Hvězdné osady

Oslavy byly v plném proudu. Tak velkou událost si nemohl nechat nikdo ujít. Proč také, když si jediná dcera velitele Modré osady bere jediného potomka Hromné osady? Všichni čekali, kdy k této události dojde. Rodiče nastávajících prve nebyli nadšení, ale přece jim to nemohli upřít. Sami měli možnost zvolit si, koho chtěli, tak proč to upírat svým dětem? To, že chtějí s mladou generací založit novou osadu už byl větší problém. Byli jedinými dědici těchto dvou osad a nikdo si nepřál, aby zanikly. Snoubenci však byli pevně rozhodnuti toto riziko podstoupit.

„Zijo, jsi si opravdu jistá, co děláš? Já mám Elenyma též ráda, ale to, že tě tlačí do takového rozhodnutí se mi rozhodně nelíbí? Vždyť vás nikdo nevyhání! Můžete si žít poklidný život tady s námi," tlačila na svou dceru Hija. Elenym se jí vůbec nezamlouval. Byla na svou dceru upnutá a nehodlala se jí vzdát. Jako jediná z rodičů nastávajících byla proti svatbě. 

„Ale mami, on mě do ničeho netlačí! Sama jsem to navrhla. Pokud by se stal velitelem Hromné osady a já šla s ním, tak bys jim byla schopná vyhlásit válku. Nech mě jít. Už mi je devatenáct let. Dokážu se sama o sebe postarat. a nebudu sama. Mám Elenyma," bránila se Zija, ale nešlo ji matku přesvědčit. Znala ji. Nikdy jí nedá pokoj. Nezajímá ji, že už s oběma veliteli vyjednali území, které mají dostat jako svatební dar. Lidi za nimi půjdou. Ví, že její přítelkyně se za ní postaví a Elenym má také dost lidí. 

„Jsem tvá matka..." snažila se ještě Hija, ale viděla, že tentokrát je Zija pevně rozhodnutá stát si za svým. Sklopila pohled a pokusila se nebrečet. Proč její jediná dceruška chce odejít tak brzy? Zija ji vzala za ruce a podívala se jí do očí. „Já to zvládnu. Neměj strach. Budu tě jezdit navštěvovat."

Elenym stál před oltářem. Cítil se připravený. Konečně si vezme ženu, kterou tolik let miluje. Od první chvíle, kdy si vyznali své city tohle plánovali. Vezmou se a spolu s přáteli založí novou osadu, která bude jen jejich. Vychovají v ní své děti a ty zase jejich děti a takhle to bude pokračovat. Jera, jeho svědek do něj snažil nahustit chlácholivé věci, něco jako: „Nebuď nervózní, nevěsta se dostaví." Nepotřeboval to slyšet. Byl vyrovnaný a těšil se, až uvidí Ziju kráčet přímo k němu. 

Kapela spustila na své ručně vyrobené nástroje jejich nejoblíbenější písničku. Svatba se konala na mýtině lesa, kde měla v příštích letech vyrůst jejich osada. Mezi stromy se najednou objevila Zija. V rukou nesla kytici růžových kvítků ze Sopečné louky. Sama je trhala. Kolem hlavy měla obtočený věnec ze stejných květin. Za ní šli Ilky a Sima, její dvě nejlepší kamarádky. Neuměla si představit, že by jí na svatbě doprovázel kdokoli jiný. Připojil se k ní otec. Nabídl jí rámě a spolu se vydali k oltáři. Zija ve svých nejlepších šatech zářila.

Jakmile Zija spatřila Elenyma, usmála se. Nebyla tolik sebejistá, jako Elenym. Měla spoustu pochybností před svatbou, ale jakmile ho uviděla u oltáře, všechny pochyby se vypařily. Tohle je jejich den a nenechá si ho nikým zkazit. To jí už otec předal Elenymu a sám se s Korym, velitelem Hromné osady, postavil před dceru a zetě. 

„Bereš si Zijo, dcero Vajma, velitele Modré osady, Elenyma, syna Koryma, velitele Hromné osady, za muže? Budeš dbát o jeho zdraví, budeš mu dobrou ženou a dáš mu děti, které zajistí pokračování rodu?" zeptal se Korym. Zija se mu líbila. Jeho syn si nemohl vybrat lepší ženu. Korymova žena byla stejného názoru. Sám nechápal, proč byla Hija tolik proti sňatku.

„Ano," odpověděla Zija, otočila se na Elenyma a usmála se, „slibuji, že ti budu dobrou ženou."

„Bereš si Elenyme, synu Koryma, velitele Hromné osady, Ziju, dceru Vajma, velitele Modré osady, za svou ženu? Budeš ji bránit před vším bezprávím a budeš jí dobrým mužem, který se postará i o její děti?" zeptal je naopak Vajm svého zetě. Netušil, co se jeho ženě na něm nelíbí. 

„Ano, ano slibuji," usmál se na Ziju a políbil ji. Všichni začali tleskat a ženy vyhodily do vzduchu květy ze sopečné louky. Chtěli Ziju překvapit, protože moc dobře věděly, jak moc je má ráda. Když se Zija otočila a zjistila, co si pro ni připravily, byla štěstím bez sebe. Všichni jim chodili blahopřát a začalo se tančit. Zija ani Elenym nemohli být šťastnější. 

Oslavy byly překrásné. Každého mrzelo, že večer přišel tak brzy. Přesto ještě jedna věc byla nutná udělat. Muži nanosili oblé kameny a uprostřed mýtinky utvořili velký kruh. Každá osada vyslala jednoho ze svých stopařů, aby nabral horké uhlíky z Hlavních ohnišť. Když se oba vrátili, zapálili si novomanželé pochodeň ze svého ohniště a přiložili je na utvořenou hranici ve středu kruhu. Vzplál oheň. Zija s Elenym se k sobě přivinuli a začali tančit poslední tanec večera. Postupně se k nim přidali všichni, co se chtěli přestěhovat do nové osady. Ziju až překvapilo, kolik lidí bylo ochotno opustit domov a jít za nimi. 

„Nechť žije naše osada, nechť žije Hvězdná osada," zvolali Elenym a Zija a ostatní se k nim přidali. Tančili v kruhu kolem nově vzniklého Hlavního ohniště. Naposled ženich a nevěsta obkroužili oheň a oslavy utichly. Nový osadníci zůstali a začali stavět stany. Ostatní se rozešli domů. 

Zija se rozhlížela, kdo všechno se přidal, aniž měla tušení, že to mají v úmyslu. Věděla, že Ilky a Sima se k ní rozhodně přidají. S Jerou také počítala. Pak další Elenymovi přátelé, které ještě moc dobře neznala. Rozhodně však nepočítala s Apolas a Porkem a jejich mladou dcerou Neiry. Apolas byla velmi blízkou přítelkyní Zijiny matky Hiji. Neiry Ziju neměla v lásce. Když byla Zija v jejím věku, chodili s matkou k Apolas téměř denně a Neiry ji brala jako starší sestru. Pak se však seznámila s Elenym a už za Neiry nechodila.

 Neiry jí to neodpustila. Byla potom tolik opuštěná. Kamarády neměla, protože nechtěla. Byla upnutá na Ziju a ta ji teď odmítala. Hrdost ji donutila se nevtírat, ale o nové přátelství se nepokoušela. Začala to Zije vyčítat. Nelíbilo se jí, že se rodiče rozhodli jít se Zijou a Elenym. Ale ona s tím ve svých třinácti letech nemohla nic dělat. Mohla je prostě jen následovat.

Když byly stany postavené, Neiry zalezla dovnitř a už nevylezla. Apolas jí bylo líto. Jako jaždá matka chtěla pro svou dceru jen to nejlepší. Jenže to se neschodovalo s Porkovou představou o dokonalosti. Nedalo se mu odporovat. Dceru vedl cestou, kterou sám nikdy nešel. Rozmluvil ji stopařinu a navedl ji ke strážcům.  Těžko říct, jestli tam byla Neiry spokojená. Nikdy se nesvěřovala. 

Když všechno utichlo, vzal Elenym Ziju na Sopečnou louku. Nebyl úplněk, ale moc mu nezbývalo. Rozložil deku a užil si se Zijou nádhernou svatební noc. Když ji ráno probudil, zrovna vycházelo slunce. Bylo to nádherné. Všechny květy se k němu stočily. 

„Myslím, že bychom se měli vrátit do Hvězdné osady. Mohli postrádat svoji krásnou velitelku," pošeptal Zije do ucha Elenym. „Co o to, strátu velitelky by snesli, ale jak by se vypořádali se strátou tak skvělého velitele, jakým se staneš?" oplatila mu poklonu Zija a rozeběhla se přes louku ke svému novému domovu.