Ragnarovy dcery

Prolog

Plameny. Okolo byly jen plameny a křik. Moje maminka jen natahovala pořezanou ruku, jako kdyby se mě chtěla naposledy dotknout. Za ní se objevil obrovský muž ve tmavé zbroji a s mečem v ruce. Pomalu, ale jistě, kráčel k mojí mamince. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem vůbec nic udělat. Rozkřičela jsem se: ,,Néé, prosííím!" Zmocnilo se mě zoufalství. Musím něco udělat. Musím. Musím. ,,Catherine" špitla maminka. Přestala jsem dýchat. Byla vyděšená. Slzy se jí kutálely po tváři. Ohlédla se a řekla jen: ,,Běž! Neohlížej se." Usmála se a hrozivý muž se napřáhl. ,,Postarej se o Clar. Miluji tě. Miluji vás obě." Meč dopadl. Nééééé.....

S trhnutím jsem se probudila. Srdce mi divoce tlouklo a splašeně jsem oddechovala. Posadila jsem se a jen se dívala na dřevěnou stěnu proti mně. Přitáhla jsem si kolena k sobě a takhle jsem tam jen chvilku seděla.

Někdo do mě šťouchnul. ,,Cat?" zamrmlala rozespalá Clar. Clar byla mojí o dva roky mladší sestrou. Vlastně poloviční. Měly jsme společného tatínka, ale dvě maminky. Bylo to fajn. Když jsem něco potřebovala a moje máma byla zaneprázdněná, tak jsem šla za mamkou Clar. ,,Ale to nic. Měla jsem jen špatný sen." odpověděla jsem jí ještě trochu rozklepaným hlasem. Venku už pomalu začalo svítat. ,,Ach jo." řekla Clar nevrle a zamrmlala něco v tom smyslu, že se ani nemůže v klidu vyspat. Musela jsem se pousmát. Její nesoucitné chování se už pomalu začínalo stávat legendární. Ostatní děti ze vsi jí považovaly za sobeckou a dost uzavřenou princezničku. Nikdo se s ní nebavil. A tak její jediní přátelé byla zvířata. Dala by se popsat jako vlašský ořech. Je velice těžké se dostat přes skořápku, ale když to dokážeš, tak tě odmění lahodným jádrem. Z dalšího pokoje jsem ještě slyšela chrápání, a tak jsem se zachumlala zpátky pod peřinu. Přesto jsem pořád nedokázala přestat myslet na děsivý sen.

Asi po hodině jsem zaznamenala šramot a cinkání nádobí. ,,Hmm. Snídaně!". Než jsem vyskočila z postele, tak jsem zatahala za Clarino rameno. Ta nesouhlasně zabručela: ,,Jdi k šípku, Catherine!"

,,No vy vypadáte!" ucedil taťka. Měla jsem ještě trochu opuchlý obličej a červené oči. Za to na Clar byla radost pohledět ještě víc. Celá shrbená, rozcuchaná, a ještě v noční košili, se přibelhala ke stolu. Vypadala jako kdyby měla tahat ruce po zemi. Zívla a protáhla se. Byla míchaná vejce s chlebovou plackou. ,,Už zase vajíčka?" zeptala jsem se nasupeně. ,,No tak si běž něco ulovit!" rozkřičel se na mě táta. Lekla jsem se a začala snídani rychle jíst. Mámy si vyměnily pohledy, ale nic neříkaly. Clarina mamka se jemně dotkla hřbetu tátovy ruky. Ten se jí jen vytrhl, praštil pěstí do stolu a odešel. ,,Zapomněl si tu snídani!" řekla Clar na hlas. Já jsem se na ní udiveně otočila. ,,Clar, mlč!" okřikla jí moje máma. Clar se zamračila a skoro se schovala pod stůl. Clarina mamka jí taky provrtávala pohledem, nakonec se ale obě zvedly a následovaly nevrlého taťku.

Byl říjen, což znamenalo, že se blížily Clariny osmé narozeniny. Když se po nějaké době rodiče pořád nevraceli, tak jsem jemně kopla do sestřiny nohy a zašeptala: ,,Nepůjdeme se podívat na kůzlátka?" Clar se rozzářily oči a přikývla. Kůzlatům byly přibližně tři týdny. Měli jsme celkem čtyři. A Clar je měla samozřejmě všechna pojmenovaná. Agnes, Astra, Elias a Berta. Vešly jsme do chlívku a kozy okamžitě šly mou sestru přivítat. Až potom mi došlo, že je pořád oblečená v noční košili. Než jsem stihla cokoliv říct, tak jí Ilsa začala košili přežvykovat. Chtěla jsem sestru popadnout a donutit jí se převléct. Ona se ale začala smát. Její zlatohnědé rozcuchané vlasy zaujaly jinou kozu a kůzlata se jí připletla pod nohy tak, že po zádech slétla přímo do kozí podestýlky. Začala se smát ještě víc.  

,,No, co to děláš?" ozvala se za mnou Clarina mamka. Strnula jsem a špitla: ,,A jejda! Průšvih!" Sestra se vymanila z kozího obklíčení a podívala se ke vchodu. ,,No u Ódina!" zvolala. ,,Ty vypadáš! Pojď sem honem! Ty jedna špindíro!" Clar se zatvářila provinile, ale nezvedla se. Měla jsem, co dělat, abych nevybuchla smíchy. Mezitím, co se k ní máma začala přibližovat Clar vstala, obloukem se jí vyhnula a utíkala pryč. ,,Ty jedna potvoro. Tebe mi byl samotnej Loki dlužnej! Že já tě chytím, ale to budeš koukat! Já ti dám! No počkej!" naštvaně za ní křičela máma. Když obě zmizely z mého dohledu, uchechtla jsem se nahlas.

Chvíli jsem hladila jednu z koz, když jsem zaslechla hlasy mých rodičů. Vykoukla jsem z chlívku. Všimla jsem si, jak táta osedlal koně a moje mamka za ním běží. Neslyšně jsem tedy přispěchala k vozu se slámou a schovala se za ním. Chtěla jsem vědět, proč byl táta u snídaně tak nevrlý. ,,Buď opatrný Eriku! Bojím se o tebe. Není to dobrá situace." řekla máma tátovi. ,,Mlč, ženo! Já za to můžu! Jenom já, ne ty. Je to jen moje chyba a pokusím se jí odčinit! Neměl jsem ho dráždit otázkami." odpověděl táta. ,,Kdo ví, co ti může Jarl Badil udělat!" namítla. ,,Víš přece jaký je. Prosím nejezdi tam!" Táta vyskočil na koně, ale ještě se k ní naklonil: ,,Když něco neudělám seberou nám farmu!" Políbil ji a chvíli se jí díval do tváře. Potom už jenom pobídl koně a jeho bělouš se rozjel na sever. Vždycky jsem obdivovala, jaký je náš otec bojovník. Každé jaro jezdil na nájezdy, a dokonce se účastnil i boje v Paříži. 

Naposledy jsem se podívala na odjíždějícího otce. Jeho dlouhý spletený pramen světle hnědých vlasů se mu pohupoval na zádech a rychle se vzdaloval. Oči jsem měla po něm zelenohnědé stejně jako Clar. Vlasy jsem ale podědila po matce. Byly tmavě hnědé až černé. Nevím, jestli za to mohl špatný sen, ale zmocnil se mě strach.

Clar jsem našla nasupenou a ubrečenou v našem pokoji. Trucovala. Měla zkřížené ruce a byla nafouklá jak bublina. ,,Copak se stalo?" troufla jsem se zeptat. ,,Nic!" odsekla Clar. Všimla jsem si, že je převlečená a má spletené vlasy do dvou copů. Pousmála jsem se nad její mizernou náladou. Celý den pak byla jako osina v zadku. Nabručená a protivná. V tom byla neobyčejně trpělivá, ale jakmile šlo o sbírání lesních plodů nebo hub, tak ji její trpělivost vyprchala hodně brzo. Jediné, co jí obměkčilo byla vždycky zvířata. Když před rokem dostala k narozeninám od táty malý luk, byla doslova nadšená. Tak šťastnou jsem ji nikdy neviděla. Sotva luk natáhla, ale pořád se snažila a snažila. Odnášela si z pokusů spoustu modřin od tětivy. Až se jí jednoho dne podařilo trefit střed. Tančila kolem terče improvizovaný tanec a křičela radostí. Já jsem ke svým devátým narozeninám dostala krátký mečík a k desátým štít. Trénovali jsme s tátou, co nejčastěji to šlo.

Už se stmívalo, ale táta se pořád nevracel. Když nám Clarina máma dopověděla příběh o Thorovi a Jormundgandrovi, tak se sestra najednou zeptala: ,,Mami, kde je táta?" ,,Víš jel do města. A nejspíš tam přespí. Neboj se zítra zase přijede." Políbila mě a Clar na čelo. Postavila se, usmála se a odešla. Než zavřela dveře všimla jsem si svojí mamky, jak nehybně sedí na židli a pozoruje plameny v krbu, skoro jako by v nich viděla strašidlo. Dveře se s vrznutím zavřeli. Tu noc mi trvalo usnout dlouho.