Ochránci Světla

Změna

Sezení na verandě v křesle s knížkou ještě nikdy nebylo tak lákavé, jako ten poslední den prázdnin. Zítřejším dnem se celý její dosavadní život změní a na líné odpolední čtení už nezbude žádný čas.

Po skvělých letech strávených na střední škole začne úplně novou kapitolu svého života.

Jako nejstarší dítě svých rodičů ji celý život provázela zodpovědnost o dva mladší bratry a očekávání, že jim půjde příkladem. Nejinak tomu bylo i teď, když jako první opouštěla rodné město, aby nastoupila na akademii, kde po generace studovali její předci.

Opatrně odložila knihu a vešla do domu. Ve svém pokoji znovu zkontrolovala tři sbalené kufry. Přesto, že neměla představu co si sbalit, nakonec množství zavazadel překvapilo i ji.

Doufala, že oblečení, několik oblíbených knih a základní hygiena bude dostačující. Po krátkém rozmýšlení do kufru přihodila i malou fotkou v rámečku z oslavy bratrových 15 narozenin.

Z fotografie se na ni vesele zubili všichni členové jejich usměvavé rodiny. Táta Damien, maminka Anna, Vera, její mladší bráška Alexandr a nejmladší a nesporně nejrozmazlovanější, Tomas. Všichni sourozenci jakoby si z oka vypadli. Měli stejné tmavě hnědé vlasy po matce a po otci zdědili jeho světle modré oči.

„Hej, Vero!" Alexův hlas se rozlehl domem.

„Jsem nahoře" zavolala směrem do chodby Vera.

„A-ahoj" namáhavě vydechl její bratr když vyšlapal schody. „Páni, už máš sbaleno?

„Snad jo, nějak nevím co si vlastně mám zabalit. Těch informací jsem z mámy ani z táty moc nedostala." povzdechla si Vera.

„No, to nikdo z nás" zašklebil se Alex a hupsnul Veře na postel vedle sbaleného kufru. „Doufám, že hned jak se vrátíš na prázdniny, pěkně mě i Tomovi všechno řekneš!"

„Neboj o všem vás budu informovat" zasmála se Vera. „Přece bych vás v tom nenechala" mrkla.

„No jen aby" zasmál se a seskočil z postele. „třeba je to děsně tajný a budeš muset přísahat, že nikdy nic neřekneš, jinak ti zkamení jazyk, nebo tak něco." zapřemýšlel.

„Jo jinak mamka tě očekává k večeři." mrknul na Veru, vyskočil a hnal se dulů za vidinou dobrého jídla.

Vera se jen smutně zasmála. Nikdy by to Alexovi nepřiznala, ale všechny ty tajnosti ohledně nové školy ji dělaly starosti. Nemohla uvěřit, že ji zítra rodiče pošlou na místo, kde nikdy v životě nebyla a ani se nenamáhají ji na to nějak připravit.

Jediné co z rodičů za celé prázdniny dostala bylo, že jejich rodiny na akademii studují už několik generací a že právě tam se rodiče seznámili.

Když tam studovali tak fajn lidi jako jsou její rodiče, přece jen to tam nemůže být tak špatné. Pomyslela si a s úsměvem seběhla k večeři.

Ráno přišlo až moc brzy. Vera se celou noc beznadějně snažila usnout, nakonec vyčerpaná a znechucená převalováním se v posteli, strávila zbylé hodiny pozorováním probouzejícího se dne v křesle na verandě.

Když se z útrob jejich domu začínaly ozývat zvuky ranního shonu, zvedla se a bolestivě zkřivila obličej. Za ty hodiny nehnutého sezení ji zdřevěněly nohy. Zafuněla, několikrát přešlápla,aby se ji do nohou vrátil cit a vešla do domu.

V kuchyni už mamka připravovala snídani a táta se snažil s hrnkem vařicího kafe co nejelegantněji prokličkovat mezi kuchyňskou linkou a dvěma chlapci, kteří se hladově sápali po cereáliích.

V normální den, by Vera otráveně protočila oči, ale dnes si to užívala. Poslední den normálního života. Zítra už bude snídat někde jinde, a bez svých nejbližších.

„Zlato tys byla venku?" zeptala se máma překvapeně, když se k ní otočila s pánvičkou v ruce.

„Jo, chtěla jsem si trošku utřídit myšlenky" odpověděla Vera.

Táta ji vzal volnou rukou za rameno „Vero, nemusíš mít strach, ještě vydrž, všechno pak pochopíš" povzbudivě se usmál, lokl si kávy a sáhl na stůl po plátku pečiva.

Mamka na ni mrkla a ukázala na pánvičku plnou míchaných vajec.

„Ne děkuju, vezmu si radši taky cereálie" zamumlala Vera. Při pomyšlení na míchaná vejce se ji stáhl žaludek. Už takhle jsem dost nervózní a ještě by do mě nacpali vejce. Pomyslela si.

S miskou cereálií si sedla ke stolu, kde už probíhala bitva mezi jejími bratry. Při přestřelce, kdy ji na tričku přistálo několik mlékem obalených barevních kuliček, byla ráda, že je ještě v pyžamu.

„Mami, a kdy se Vera vlastně vrátí?" vyzvídal nejmladší Tom.

„To nezáleží na ní zlato." Odpověděla matka a Vera překvapený zvedla hlavu.

„Jak? Jak nezáleží na ní?" zmateně skákala pohledem z mámy na tátu a zpátky.

Tohle byla úplně nová informace a nějak se jí nedařilo ji zpracovat." Jsou přece prázdniny a svátky ne? Myslela jsem že se uvidíme už za měsíc?"

Máma se podívala na tátu a ten sotva znatelně přikývl. „Víš zlato, ta škola má trošku jiný režim, než na jaký jsme zvyklí." pokračovala máma a povzbudivě se na ni usmála.

„Když všechno půjde dobře, uvidíme se na Vánoce a pěkně si to všichni spolu užijeme" přidal se táta a poplácal Veru po rameni.

Vera seděla s otevřenou pusou, stejně jako Alex a Tom. O něčem takovém vůbec neuvažovala. Myslela, že akademie je stejná jako ostatní vysoké školy. Pak teprve ji došel smysl celé věty a opatrně se zeptala „A když všechno dobře nepůjde?!"

Táta se usmál a znovu ji poplácal po rameni „Ale prosím, proč by to nemělo jít dobře? Naše rodiny akademii navštěvují už několik generací a nikdy se nic strašného nestalo. Jsi chytrá a pilná holka, jistě ti studium půjde dobře a na Vánoce se setkáme celá rodina pod stromkem." Mamka se povzbudivě usmála na ni i kluky. Vera zůstala zaraženě sedět a zírala do své misky. Kolem ní se dali opět všichni do jídla.