Kluk z pampelišek

Prolog

Jeho modré oči v barvě oceánu, vypadali jako zářivě diamantový motýli na noční obloze. Pořád na něj myslím a nemůžu si pomoct! Ten jeho úsměv a světle hnědé vlasy. Usínám s jeho černobílou fotkou pod polštářem a doufám, že se mi o něm zase bude zdát. Jsem praštěná že? Já vím, ale takhle už to v lásce chodí, říkali...

Jmenuji se Madie, Madeline Dandelion. Bude mi 17 a miluju květiny.
Většinu mého času jsem ale sama, pryč z domova, nebo jen tak hraju hry na počítači. Nechci s nikým být už ani minutu. Nevěrím na lásku, zamykám se do pokoje a myslím si, že už nikdy nebudu šťastná jako dřív.. s ním. Mám srdce jako z papíru, před týdnem mě můj přítel podvedl s mojí nejlepší kamaradkou. Tohle nemůže být nahoda. Byl můj první. Zbyly mi jen uschlé černé růže v pokoji, pár vzpomínek v hlavě a stékající slzy po mé tváři. Zadívam se na květy růží, mám neskutečně suché rty a je mi zima. Byl to takový zvláštní pocit, jako kdyby se podemnou propadala zem. Poslouchám kapky deště padající na mé okno v přízemí. Po chvíli stejně ale zaplynu myšlenkami a do chvíle usnu do hlubokého spánku.

Ráno vstanu s pocitem, že mám jasno. Odjedu do Ameriky, co nejdál to půjde.
Nastoupím skleněným tunelem do letadla, projdu se po metrážovém koberci a najednou zahlédnu, že místo vedle mého sedadla nebude prázdné. Sedí tam totiž u okénka kluk v dlouze černém tričku a hledí pohledem přímo na mě. Byl to jasný oční kontakt s nepatrným velehodným úsměvem. Přisedla jsem si a moje touha už věděla, že si společně padneme do oka a tak se i stalo. Jmenuje se John, John Kraumell a letí za svojí nevlastní sestrou do Chicaga. Povídal mi o sobě a jeho zájmech, které byli úplně stejné jako ty mé. Bylo až zvláštní, kolik toho máme spolu společného. Cesta utíkala rychle. V poslední chvíli, kdy jsem si od něj nestihla vzít ani jeho telefonní číslo, mi dal náhrdelník žlutého motýlka z jantaru a s úsměvem mi řekl, že se ještě někdy určitě uvidíme.

Od té doby mi pořád běhá v hlavě. Svět nemůže být tak velký, musím ho potkat znovu. Přijedu do bytu, lehnu si na postel a pořád na něj myslím. Za žádnou cenu ho nemůžu dostat z hlavy.  Když v tom najednou slyším, jakoby se ozýval jeho hlas z protější chodby. Nehoráznou rychlostí vstanu z postele a otevřu dveře.
Stál tam on, měl v ruce kytici růží a díval se na mě jeho magickým úsměvem s bílými zuby. Jak mě jen tak náhodou mohl najít tak rychle? Podíval se mi do očí a řekl větu "Vítej doma, sousedko"

Od té doby se cítím v bezpečí a šťastná. Jak čas pomalu ale jistě plynul, stávali se z nás větší a větší přátelé. Žažily jsme toho zkrátka tolik, o čem bych mohla vyprávět týdny. Jednoho dne, mě dokonce svezl na jeho motorce do obrovského pole plného pampelišek. Leželi jsme v nich a dívali se  společně na pohybující se mraky na čistě modré obloze. Najednou jen slyším tichým hláskem "Madeline Dandelion, miluji tě".

A od té doby jsem cítila vůni bezpečí, ale i ta měla jeden háček. V pohádce totiž není vždy všechno růžové jak se zdá. U jeho pokoje se totiž záhadně objevil fialový lesk na rty. Bylo to pro mě nepřijatelné, protože jsem nikdy na svých rtech nic nenosila, ale pak mi to došlo. Práskla jsem silou dveřmi a běžela kopcem k poli pampelišek. Zahlédnu jen Johna ruce na její tváři a vím, že moje oči vidí přiliž. Celou dobu mi  tvrdí, že jeho přítelkyně je jeho sestra z Chicaga!  Najednou to všechno do sebe začalo zapadat! Ty zážitky a vzpomínky jsou teď pryč. Ztrhla jsem žlutého motýlka ze své hrudi. Udělala jsem tu stejnou chybu jako předtím, tentokrát už po druhé. Zamilovala se a zlomilo mi to srdce na kousky. Ta únava a city se nedají popsat. Byla to past. Proto si vždy dávejte pozor, ne vždy to může být práva láska, protože svět je tuze malý a o náhody tu není nouze.