Láska dvou můr

1.

Smradlavý pach mě udeřil do nosu, když jsem vešla do autobusu. Alkohol, cigarety a pot. To mi ale pěkně začíná první cesta na kolej. Ani si nemohu nikam sednout, pomalu se ani držet o zábradlí, neboť milostpán na něm usnul. Nebo nevím proč ho celým tělem objímá.

Po dvou hodinách jsem vystoupila a konečně se nadechla čerstvého vzduchu. Oddechla jsem si. Bude to v pohodě. I slunce se na mě usmívá.

Přes různé překážky jako jsou: lidi a lidi a lidi a úzké uličky a strach z lidí a úzkost...
...jsem se dostala konečně na koleje.

Budova jak kráva, to vám říkám. Zachovalá, nová moderní fasáda, hezky vyzdobené. I dveře jsou umělecky krásné. Vešla jsem dovnitř, podepsala jsem tisíce papírů, zařídila si klíče, čipy a různou omáčku okolo. Padala jsem únavou, chtěla jsem si už lehnout a celý odpoledne jen spát. Mé hnědé kadeře byly rozcuchané, oči unavené a tělo ztahané z té úmorné cesty.
Když mě konečně pustili a ukázali mi pokoj, byla jsem radostí bez sebe. Sedla jsem si na postel a lehla na záda.

Není to tu tak hrozné. Je to tu moderní, hezky modře vymalované, pokoje jsou velké s kuchyňkou a umyvadlem. Jediný co mě zarazilo a v co jsem doufala, bylo mít koupelnu v pokoji, nebo aspoň sprchu. Sprchy jsou spojené vedle chodby, oddělené zdí a záclonou. Okolo sebe jsem si všimla 2 volných postelí což znamená spolubydlící. Tyto koleje jsou z většiny jen holčičí, konkrétně má 5 pater z toho jen 2 patra jsou klučičí. Na spolubydlící jsem popravdě ještě nestačila myslet, ale uklidnilo mě, že to budou holky. Jen aby nebyly hlučný. Velké společnosti nevyhledávám a hluční lidé mě trochu štvou.

Vybalila jsem si věci do nejbližší skříňky a sedla si ke stolu, abych se koukla, kdy mi jezdí autobusy do školy a začala si kreslit nějaké základní tvary, abych si po těch prázdninách procvičila ruku na zítřejší den na vysoké.

Když už se stmívalo a já začala mít hlad, dveře se otevřely a přišly dvě holky, které se spolu bavily a smály se něčemu. První kdo do pokoje vešel byla středně vysoká holka s dlouhými blonďatými vlasy a s mini sukní. Měla velké  zelené oči a jemný hlas. Po ní přišla holka s černými obarvenými krátkými vlasy. Vypadá jak nějaká rocková hvězda. Podle diskuze se obě dvě znají. Super.

"Ale kdyby jsi ho slyšela! Prostě já toho kluka nechápu!..." řekla blondýna když v tom si mě všimla a zarazila se. Úsměv se ji však hned vrátil a šla za mnou se hned seznámit.

"Ahoj, jmenuje se Kate a tady tahle je Melani." podaly mi obě dvě ruce.
"Já se jmenuji Anne. Vy dvě se znáte?" zeptala jsem se.
"Oh ano, my už tu jsme druhým rokem a jsme kamarádky od střední." řekla černovlasá Melani. Sedly si na postel a začaly si věci skládat do skříně.
"Co vlastně studuješ Anne?" zeptala se Kate.
"Studují prvním rokem uměleckou školu designu." odpověděla jsem.
"Takže tě baví malovat jo? Já studují ekonomku a Melani psychologii." zeptala se Kate a začala se převlíkat do modrých tepláků. Odvrátila jsem zrak. Ne proto, že by nebyla krásná, je opravdu nádherná, ale je mi blbý se dívat na někoho když se převlíká. Nebo spíš na člověka, kterého znám 5 minut.
"Malování je má vášeň. Vždycky jsem chtěla být umělcem a doufám, že se mi to splní." odpověděla jsem na otázku a ještě chvíli jsme si povídali.

Začala jsem mít hlad a z domu jsem si vzala nějaké jídlo, které jsem si jen v mikrovlnce ohřála. Holky se bavily o zvláštních věcech, které jsem radši ani neposlouchala a venku byl krásný západ slunce, který osvětlil celý náš pokoj.
Chtěla jsem jít brzo spát a na těle jsem stále cítila zpocené lidi, kteří se o mě celou cestu autobusem opírali. Bála jsem se jít do těch poloveřejných sprch, ale smrad z autobusu mou úzkost hnal. Vzala jsem si proto ručník a svázala si své hnědé lokny do drdolu. Snad mi nikdo na ně neplivl.

Vyšla jsem z našeho modrého pokoje do bílé studené chodby. Bydlíme na konci chodby a na druhem konci je ta slavná sprcha. Cestou do sprch jsem se zaměstnala díváním se na různé obrazy na stěně, které mají nám studentům dělat rádoby "rodinnou pohodu". Cítím se jak v márnici, ne jako doma, ale obrazy jsou opravdu pěkné. Jeden mě ale zaujal nejvíce. Uprostřed leží nahá žena, nemá žebra a srdce se povaluje na zemi. Všude rozbité flašky od vína a na pozadí jsou andělé. A temný les za nimi. Všude je prorostlý mech, i žena má na sobě lišejníky.
Melancholické, dojemné a plné zvláštních pocitů. Koukla jsem se na podpis. Luna?
Umělecké jméno, nebo pravé? Tak či onak, překrásné.

Stála jsem u toho obrazu dlouhou chvíli a pomalu jsem zapomněla na fakt, že tu jsem zabalená jen v ručníku a může mě vidět kdokoliv.

Tak se i stalo.

Blízko vedle sebe jsem cítila něčí přítomnost. Periferním viděním jsem uviděla na své levé straně něčí hlavu a něčí vlasy se dotýkaly mých holých ramen. Lekla jsem se a omylem jsem upustila jeden cíp ručníku. Něčí ruka však ten cíp chytila a přiložila mi to k mé hrudi. Můj tep se zvýšil a můj obličej se polil ruměncem. Ručník jsem si spravila tak, aby mi už za žádných okolnosti nespadl a pomalu jsem se otočila na onoho člověka. Naše obličeje byly však až moc blízko a já zčervenala úplně. Proč se to děje?!!!

"Líbí se ti můj obraz?" odpověděla dívka a přitom se mi dívala hluboko do očí. Její třpytivě tmavé modré oči v mých hnědých hledaly odpovědi, její dlouhé plavé vlasy mi šimraly rameno, její hvězdnaté pihy mou pozornost zaujaly a její sladký velký úsměv si budu pamatovat navždy. Je překrásně roztomilá. Ale děsivá! Proč mě neupozornila že jde a proč je tak moc blízko?!
Luna... k ní se opravdu hodí...

"Je opravdu kouzelnej." odtáhla jsem svou hlavu do snesitelné vzdálenosti, ale ona se svou hlavou vůbec nepohnula. Co na mě furt zkoumá? To musí být tak blízko?
"Jsi zvláštní, jak se jmenuješ?" zeptala se mě s úsměvem.
"Anne, bydlím tam na konci chodby." odpověděla jsem, ale ani hlavu nezvedla, aby se ujistila, kde že to bydlím. Neustále se svými modrými oči dívala na mě. Měla ruce za zády, střední sukni a tílko, vysoké černé boty bez kterých by byla zřejmě nižší než já. Taky v ruce drží pouzdro na brýle.
"Měj se krásně Anne, určitě se nevidíme naposledy." pronesla roztomilým tónem a s odskokem odcházela do svého pokoje.
Než však do něho vešla, pronesla ke mně.
"Jo a krásná piha pod pupíkem." mrkla na mě a zalezla dovnitř.

Zrudla jsem.. To si děláš srandu...

A to jsem tu teprve prvním dnem.

Čauky, snad se vám líbí první kapitola tohohle příběhu. Kdyžtak komentujte, hlasujte a znáte to..:p
.
E