You stop, but life go on!!

3. Probouzení do temnoty

"Amélie, Amélie " mluvil na mě hlas. Nikdy jsme ho neslyšela. Snažila jsem se otevřít oči, neslo to. Upadla jsem do hlubokého spánku.

Mé oči my dovolili znovu vidět co se kolem mě děje. Byla jsem uzavřena v místnosti. Kolem dokola bílé stěny. V pokoji plném přístrojů na které jsem byla napojena. Rozhlížela jsem se kolem. Další postele tu nebyli, jen ta moje. To je nemocnice. Jsem v nemocnici. Zpustila se ve mně panika. Co se stalo? Proč jsem tady? Kde je máma, táta a Emet? Tyto otázky mě pronásledovali. Když přišla sestra začala jsem vyšilovat.

" Co se to děje? Kde jsou moji rodiče? Proč jsem tady? Nemůžu tu být, já... já musím vstát. Chci jít domů, musím domů. " skoro jsem na ni křičela. "Slečno Tomansová, vše bude v naprostém pořádku. Musíte se uklidit. " řekla milím hlasem. Přistoupila ke mne blíže, píchla mi něco do žili a já opět upadla do spánku.

Otevřela jsem oči. na okraji mé postele sedel muž v bílém plášti. Pravděpodobně můj ošetřující doktor.

"Jak se cítíte, slečno Tomansová? " zeptal se.

"Bolí mě hlava a ruka" odpověděla jsem. Ajo vlastně. Vždyť já mám ruku v sádře. Předtím jsem ji úplně přehlédla.

"Dostala jste sedativa a bolest hlavy je po probuzení normální. Ruka není nic vážného jen zlomené zápěstní kůstky. "

"Co se stalo? " už jsem nemohla dále čekat.
"Teď ještě není vhodná doba na vaše otázky. Nejprve potřebuji udělat vyšetření."

Udělali my různá vyšetření, včetně rengenů. Pak už jsem seděla naproti doktorovi, který my svítil baterkou do očí sem a tam.

"Budu vám pokládat otázky a vy mi na ně budete odpovídat podle toho jak to cítíte, ano? " otázal se mne.

"Ano " řekla jsem tiše.

"Jak se jmenujete? " začal.

"Amélie Tomansová."

"Vás datum narození?"

"17. října 1997"

"Co je dnes za den? "

"Úterý, 18. ledna 2013"...na chvíli jsem se zastavila, ale pak pokračovala.. "Byla jsem na soutěži na střední škole spolu s mími rodiči a bratrem. Kde vlastně jsou? "

"Musím vás zklamat, ale dnes není Úterý, 18. ledna 2013, ale je pátek 21. Spala jste tři dny.

"Jak je to možné? Proč jsem tady?"

"Měla jste autonehodu spolu s vašimi rodiči a bratrem. Když k nehodě dorazila sanitka,... Vy jediná jste prokazovala životní funkce. Vaši rodiče a bratr jsou mrtvi. Je mi to líto. "

"To není možné. " vzlykala jsem.

"Bohužel je. V čekárně jsou pan a paní Melovi. Pokud je znáte mohu je za vámi pustit?"

"Pan Mel je právník mého otce. Tedy byl. "

"Dobře, poslu je za vámi."

Netrvalo dlouho a Johana (paní Melová) se ke mě rozběhla. Nedokázala jsem dále potlačovat slzy a tak tekly proudem.

"Ach Amélie, je mi to strašně moc líto co se stalo. Jsi v pořádku? Chtěli jsme jít k tobě dřív, ale nikdo nás sem nechtěl pustit dokud nebudou mít tvoje svolení, však víš." všimla jsem si, že měla co dělat, aby nezačala brečet se mnou. Já na její otázku nedokázala odpovědět. Jako bych najednou přišla o hlas. Musím být v šoku.

"Amélie, pokud budeš souhlasit chceme aby jsi žila s nami. Vím, že by jsi to tak Peige i John přáli. " ticha se ujal Erik (pan Mel)

Jen jsem přikývla a upadla zpět do náruče Johany. Ta mne k sobě pevně tiskla.

"Já vyřídím všechny potřebné papíry a už brzy půjdeš s nami domů. Neboj se Amélie, všechno spolu zvládneme. Budeš mít pokoj naproti Caren. Vyspi se holčičko. " řekl a opouštěl pokoj.

"Zůstanu tu s tebou. Nemáš hlad nebo žízeň? " řekla Johana.

"Ne děkuju, asi si na chvilku zdřímnu. " odpověděla jsem.

"Dobře. Dojdu zatím pro nějaké časopisy, které si budeš moct prohlížet až se vzbudíš." také se odebrala k odchodu.

Teď jsem o ničem nemohla přemýšlet a raději se snažila usnout. Hádám, že to netrvalo ani 5 minut a já spala.