Bez nás není svět světem

6. V nás

Ale teď seděl tady. Seděl a litoval, že kdy udělal něco takového. Euphemie prý viděla víc než jiní. Aspoň to mu kdosi říkal. Nebelvírky prý viděly do lidí, viděly v nich jen to nejlepší, prý byly nenapravitelné. Jenže když v něm Hillová viděla to nejlepší, neměla by se ho nebát?

A když se bála i s takovým darem, co doopravdy se skrývalo pod skořápkou Oriona Blacka? Děsilo ho, jaké monstrum by mohlo číhat pod povrchem, asi stejně jako Euphemii děsil on.

Nedokázal jen sedět a přemýšlet, utápět se ve svých bolestech a nejistotách. Krátce klepl do stolu rukou, vstal a vydal se přímo ke dveřím do ložnice primusky. Věděl, že nespí, lampičku měla rozsvícenou, protože zpod dveří se linulo nazlátlé světlo.

"Hillová!" zabouchal na ni. Nikdo neodpověděl.

"No tak, Hillová!"

"Běž pryč," ozvalo se z vnitřku pokoje. Byla to první slova za celé dva dny.

"Vylez ven a mluv se mnou," Orion předstíral, že ji neslyšel.

"Prostě běž!" cosi se od dveří odrazilo, Orion ucouvl, jak mu došlo, že po dveřích dívka hodila knihou.

"Nechovej se jak malá!" zabouchal znovu.

"A ty jako násilný pitomec!"

"Takhle to vidíš?" sykl na ni skrz dveře. Neodpověděla. "Nemíním tu ztrácet čas," odsekl a naposledy vztekle nakopl dveře. Možná měla Hillová aspoň v jednom pravdu.

Opět šel ke stolu a posadil se. Zatínal pěsti, cítil, jak v něm krev vře a proudí. Víří a nutí ho cítit se naštvaně. Možná i agresivně.

Jednal vždycky prudce a bez myšlení, to na něm ostatní zmijozelové nechápali. Nikdy nedokázal přemýšlet dlouhé hodiny, jak někomu vrátit nějaké ponížení. Obvykle přímo na místě potřeboval vybít vztek, až pak mohl chladně uvažovat. Možná měla Hillová pravdu, pomyslel si.

Naštvaně se otočil k poličkám, kde se kromě jídla ukrýval i alkohol. Okamžitě odtamtud vytáhl Ohnivou whisky, nic jiného tam ani nebylo.

"Je to ubohé, že nemáme lepší pití," poznamenal, ale láhev stejně otevřel a napil se. "Na dalšího Blacka, stejného jako ti předchozí," odfrkl si.

Přesně tak to bylo. Každý Black se v mládí zařekl, že nebude stejný jako ostatní. Každý věděl, že on neskončí jako panovačný bastard uprostřed čistokrevné smetánky. Jenže kdo to dokázal? On, Orion Black, určitě ne.

"Měla pravdu," povídal si pro sebe. "V nás se skrývají odpovědi, tajemství i monstra. A to největší je přímo v genech. Lucy má pravdu, geny můžou za všechny problémy."

"Je ubohé vinit geny," ozvalo se ode dveří. Orion překvapeně vzhlédl. "Je ubohé nic s nimi nedělat. Geny nejsou námi, v nás se skrývá to monstrum. Tvoje sestra to pochopila, ty ale její slova ne."

"Neměla by ses přede mnou schovávat v pokoji a tiše se bát?" zavrčel na ni, až Euphemie ucukla dozadu. To Oriona naštvalo ještě o kus víc.

"Jsem nebelvírka. Nebojím se," prohlásila pevně Euphemie.

Orion jen mávl rukou. "Každý se bojí, i nebelvíři."

"A každý umí být lepší. I Blackové," odsekla mu, ale nepřiblížila se. Na to se skutečně bála, musela mu přiznat částečnou pravdu. Vždycky se bála Oriona Blacka, už od toho incidentu ještě před zařazením do kolejí, jenže teď, během posledního měsíce, se ho bála ještě víc i míň. Neuměla to popsat, ale bála se větším strachem, jen méně často.