Tak to jsem nečekal (1. díl)

Kapitola čtvrtá: Nechci dělat ukvapené závěry

,,Nepamatuješ, co říkal (profesor)? -Pokud to nevíte, ani sem nechoďte- Je po rozchodu, takže ty knihy určitě neotevřel. Nač by sem chodil, když to i tak neví." přemýšlel jsem nahlas.

,,To řekl? ...Tak to jsem v prdeli!"

***

PO ZKOUŠCE

Po testu jsme vyšli ven z učebny, a namířili si to do školní kavárny. Bylo krátce před dvanáctou, čekala nás delší přestávka, která měla trvat až do čtvrt na tři. Dnes nás už žádný náročný předmět nečekal, jen světová literatura, ale i tak jsme se cítili trochu deprimovaní ze zápočtu, na kterém jsme právě byli.

,,Tak... jaké máte pocity?" přerušil jsem ticho.

,,Hádej!" znechuceně odpověděl Tomáš. "Sotva jsem si vzpomněl na své jméno a příjmení..."

,,Asi se všichni uvidíme u opravného termínu, co?" zareagoval Michal žertovně, ale vevnitř ho to určitě štvalo.

,,Nevím, možná. Jako... něco jsem věděl, ale víc jak 60 procent to nebude." sdílel jsem jejich pocity. ,,Každopádně, nenechme si skazit den. Stejně se to už nedá změnit."

,,Přesně tak. Teď už alespoň víme, co od nás přibližně očekává."

,,Hele, Davide. Není to ta tvá blondýna?"

,,Cože?" otočil jsem hlavou doleva, a hned jsem ji spatřil. Stála u pokladny, kde právě platila za kávu a nějaký croissant. Naneštěstí, nebyla sama. Jakmile podala peníze pokladní, si sedla ke třem dalším dívkám.

,,Přestaň na ni čumět a pojď si koupit kávu." strčil do mě Míša, a oba se pohnuly dál.

***

Kávu jsme nakonec nevypili v kavárně, ale šli jsme na první patro, kde byly prázdné kožené sedačky. Všichni jsme se posadili, kluci si vybrali oběd, který si přinesli z domu, a znovu zavládlo ticho. Oni se soustředili na jídlo, a já jsem se soustředil na Natašu. Když jsem na ni myslel, vůbec jsem necítil hlad...

,,To musí být vážné, když už ani neobědváš."

,,Až tak se ti líbí?" kámoši se vyptávali, já jsem se jen pousmál a upil si z kávy. Ani jsem se na ně hned nepodíval, protože jsem byl myšlenkami někde úplně jinde.

,,...Jo, líbí se mi." řekl jsem po chvilce. Neměl jsem důvod zapírat to, vždyť nejsme ve školce, a moc dobře mě znají.

,,Tak proč nejdete na rande?"

,,Co ti mám na to odpovědět?" pokrčil jsem rameny, a přemýšlel o tom, zda jim mám říci o setkání s Natašou minulou sobotu. Jak jsem již zmiňoval, pro mě to oficiální rande nebylo. Nevím, jak to brala ona. Kdoví, možná jsme si od soboty nepsali, protože čeká, kdy se ozvu já. Ale nechci si dělat naděje... ,,Byl jsem s ní na pár minut ven minulý týden, no-"

,,Fakt?" potěšil se Míša. ,,Čemu se vůbec divím?! Vy dva jste jasní od začátku!"

,,Nemyslím si, že to bylo rande."

,,Proč pak?"

,,Chtěla se vidět jen proto, aby se mi omluvila."

,,Za co? Kvůli tomu drinku?"

,,Přesně tak!" přikývl jsem.

,,Nebuď idiot! Kdyby tě nechtěla, tak na tebe dávno zapomene. Že kvůli drinku. Jo, jasně..."

,,Souhlasím." přidal se Tomáš. ,,Když tě jednou holka nechce, můžeš dělat cokoliv, nebudeš mít šanci."

,,Také jsem si to říkal. Vždyť to všichni známe. Ale nechci dělat ukvapené závěry." znovu jsem se napil.

,,Jak dlouho si už nikoho neměl? Očividně si zapomněl, jak se-"

,,Na nic jsem nezapomněl. Kromě toho, vy dva jste mi toho o dívkách tolik řekli, tolik jste se snažili, že opravdu nechci udělat stejnou chybu. Bez urážky."

,,To, že to nevyšlo nám, neznamená, že to nevyjde tobě."

,,Jakoby se vám nestalo, že vás dívky "jakože chtěli", a nakonec z toho nebylo nic. Jen trápení."

,,Proboha, Davide... "

,,Já vím. Já jen nechci nikam spěchat. Docela mi na tom záleží." řekl jsem, a znovu jsem začal přemýšlet nad tím, co udělám. Považuji se za romantika, ale z toho všeho, co jsem zažil, a co všechno jsem už slyšel, dívky to spíše odrazuje, než namotává. Naopak, když má muž svaly, nebo se věnuje nějakému sportu, na to letí téměř okamžitě.

,,Takže... nic se mezi vámi nestalo?"

,,Ne, nic." postavil jsem se, a opřel se lokty o zábradlí. Chtěl jsem vynechat tu část, kde jsem se neodvážil dát Nataše pusu na rty, nebo alespoň na tvář, protože jsem měl pocit, že je na to příliš brzy. Zní to na chlapa v mým věku strašně debilně.

***

Seshora jsem viděl každého, kdo šel po chodbě. Studenty, i vyučující. Ale já jsem se zajímal jen o ni. Stále tam byla. Seděla s kamarádkami, a bavila se. Měla nádherné vlasy, a ještě hezčí úsměv. Toužil jsem s ní mluvit, ale opravdu jsem nevěděl o čem. Uplynulo už pár týdnů odkdy jsme se poprvé setkali, a přesto o ní vím máloco.

Na druhou stranu, uvědomuji si, že nějak začít musím. Jinak o ní nic nezjistím. Tak jsem vybral mobil, zapnul jsem messenger, a napsal jí. Alespoň jsem mohl v přímém přenosu vidět, jak zareaguje - Čau. Máš se?

Vzala svůj telefon do ruky, podívala se na něj, a chvíli čekala...