HORROR STORIES /CZ/new

MALÍŘ

,,Tak, hotovo."
Věta, kterou jsem řekl při dokončení jednoho z mých dalších povedených obrazů.
Nejsem žádný egoista, to ne, ale tenhle byl jeden z mých nejpovedenějších.
Co vám budu povídat, ta mzda tomu také odpovídala.
Co je ale nejdůležitější je, že jeho majitelka si obrazu moc dlouho neužila.
Dnes ráno totiž ohlásili v rádiu úmrtí postarší, velmi bohaté ženy.
A ano, byla to ta žena, jejíž portrét jsem včera domaloval.
Hádám, že vás to nijak nepřekvapuje.. nebo snad ano? Ptáte se snad, jak moc se mnou tohle zjištění otřáslo?
Jak moc jsem byl překvapen, vystrašen? Cítil jsem snad lítost vůči té paní, která u mě strávila přes 15 hodin obohacených povídkami z dřívější doby?
Jestli jsem se tímhle vůbec zaobíral nebo proč se tím teď zaobírám na tolik, že to teď píšu sem ?
Líto? Ano. Strach ?  Ano.
Překvapení? Ne. Proč ?
Tohle není poprvé. Nechte mě hádat, udělujete mi vinu? Jste vyděšeni? Bojíte se mě? nebo si možná říkáte se kolikrát se to už stalo?
Tohle byla 5. dáma. 5. Oběť v pořadí. Každá oběť byla ve své podstatě stejná. Postarší, bohatá paní v noblesních šatech, s problémy se srdcem.
Nevím co bych měl dělat... možná si říkáte jestli to nebyly jen náhody ?
Také jsem si to nejdřív myslel.
Ale tohle byly brutální a ohavné vraždy, ze kterých se mi mnohdy chtělo až zvracet.
Což mě přivádí na otázku, kterou si 100% pokládáte. Zabil jsem je ?
Ne ! Nebo o tom aspoň nevím...
Já je ale přece nezabil... kdyby ano, musel bych o tom vědět...věříte mi, že ano?  Musíte... musíte mi věřit...
Uslyšel jsem zvonek u mých dveří.
Trochu neochotně jsem vstal od laptopu a šel ke dveřím. Měl jsem strach.
Když jsem uslyšel zvonek, první co mě napadlo byla samozřejmě policie. Je jasné, že dřív nebo později se ke mně dostanou, musí jim to dojít.
Je těžké být v téhle situaci optimistický, ale i tak si říkám, že jsem přece nevinný... časem by se na to přeci přišlo, ne ? Časem by se pravda musela odhalit.
Když jsem ale opatrně otevřel dveře, překvapilo mě když jsem přece mnou uviděl stát krásnou, mladou dívku, s kyticí čerstvě nařezaných gerber.
,, Dobrý den, jak vám mohu pomoci?"  ,,Dobrý den, vy jste pan Mandle ? Ten malíř s tak přenádhernými obrazy ?" Pousmál jsem se. ,, Ano, to budu asi já." ,,V tom případě bych měla velký zájem o jeden z vašich portrétů. Mohu hned teď, jestli máte čas?"
Při těchto slovech jsem se zarazil. Nemohl jsem přeci dovolit, poslat tak mladou dívku na smrt. Dívka si mého znepokojení všimla. ,, Jestli jde o peníze, tak se nebojte, těch mám víc než dost. Moje tetička bohužel včera zemřela a zanechala mi celé své jmění. Také se u vás nechala malovat, vzpomínáte si na ni?"
V tu chvíli jsem musel vypadat, jako když mě přejel náklaďák. Lehce jsem přikývl, neschopen slova.
,, Skvělé ! Budeme si mít alespoň o čem povídat, až mě budete malovat. Vím o vás od tetičky, když přinesla ten obraz, byla jsem zcela uchvácena!"
Nakonec jsem se zmohl na pár vět.
,, Je mi líto vaší tetičky, byla to vskutku úžasná dáma... Také mi o vás hodně vyprávěla, Judy, že?  " ,, Ano, Judy Castwoodová." ,, No, těší mě Judy."  řekl jsem, mezitím co jsem si prohlížel právě vypsaný šek na víc jak 2 miliony dolarů. V tu chvíli mi má odpověď byla jasná. Usmál jsem se.
,, Ještě jednou upřímnou soustrast, Judy. Dáte si kafe?
Pojďte dál, něco spolu vymyslíme."