Hvězdy nepadají pro nás | ✗

𝐤𝐚𝐩𝐢𝐭𝐨𝐥𝐚 𝟕.

Na pátek, neboli poslední vyučující se den v týdnu, bývá většina studentů připravena už v pondělí ráno. Proto nebylo výjimkou, když Amélinina spolubydlící, Emma Wilsonová, okamžitě rozhrnula temně modré závěsy, až se z dřevěné podlahy zvedlo několik neposedných smítek prachu. Zbývající dvě dívky v pokoji pod návalem slunečních paprsků stočily obličej do otrávené grimasy.

Jakmile se však Amélie započala probírat ze spánkové paralýzy, její zkřivený obličej vystřídal spokojený úšklebek. Zatímco její spolubydlící se pouze otočila na druhý bok a pochrupovala dál. Amélie obdivovala její schopnost ignorovat rozjařená slova Emmy.

Při vzpomínce na včerejší večer se zasněně pousmála. Úsměv však okamžitě stáhla, neboť si nedovolovala připustit, že přítomnost toho blonďatého hada, jí byla přinejmenším příjemná.

Když je paní Pinceová, knihovnice, vyháněla z jejího království, se slovy, že už je dost pozdě a ona tu na ně nehodlá nadále dohlížet, viděla Draca poprvé se smát. Dříve ho viděla se šklebit, nebo okouzlovat dívky svým culením, ale nikdy jej neviděla se smát.

Líně se zvedla z vyhřáté postele a přesunula se ke svému zrcadlu. Jaktěživ se více nezabývala svým vzhledem. Své hnědé vlasy, které se jí u konců jemně kroutily do roztomilých vlnek, vždy nosila volně rozpuštěné, nebo ležérně sepnuté dozadu. Náhle však pocítila nutkání se upravit více, než měla ve zvyku.

Zašmátrala ve vrchní přihrádce svého dřevěného stolu a vytáhla kartáč na vlasy. Chvíli pouze pohybovala s vlasy nahoru, dolů a do stran, než své neposedné vlasy spletla do dlouhého copu. Povytáhla pár pramínků vlasů a následně se spokojeně usmála.

Obličejem se nenápadně pootočila ke své blonďaté spolubydlící, Emmě. Měla o něco kratší vlasy než ona, avšak její měli barvu slámy a kroutily se do neposedných kudrlinek, které šikovně stáhla světlounce narůžovělou stužkou.

Amélie se lehce zamračila, když Emmu pozorovala, jak si nanáší tlustou vrstvu řasenky na své řasy. Brunetka se ke svému zrcadlu natočila lehce ze strany a dvěma prsty přejela po své čelisti. Následně započala zkoumat své řasy, které byly mnohem tmavší a objemnější než její kamarádky.

Zeleným očkem si povšimla zaprášeného parfému, který se schovával za hromádkou knih. Tenkou ručkou tápala kolem něj, až jej nakonec uchopila a dvakrát si jeho objem šplíchla na zápěstí, kterým poté přejela po svém krku. Musela uznat, i když jej použila pouze jednou, když ji ním matka překvapila pod vánočním stromečkem, že voněl krásně, ač podle Amelinina vkusu poněkud silně.

Vycítila na sobě upřený pohled její společnice, proto se k ní instinktivně otočila.

,,Ten parfém jsem tě v životě neviděla použít, Amélie Brownová!" vypískla Emma, jakoby to co právě viděla byl nadpozemský jev.

,,To víš, už se na něj moc prášilo a navíc— " než jí cokoliv stačila Amélinina odpovědět, blondýnka se opět pustila do řeči: ,, Je excelentní, že jsi se s tímhlenctím rozhodla obrátit na mě!" pohodila svým culíčkem a začala po čemsi pátrat v zásuvce. ,,Tohle bysme mohly zvládnout, než začne vyučování," šeptala si pod nos při hledání.

Amélie se jí chtěla zeptat, co jí přimělo si myslet, že se na ní s něčím obrátila. Také ji chtěla opravit, že se říká bychom, nikoli bysme. Ale všechna tato slova ponechala v puse, neboť k ní dívka přiskočila s růžovou krabičku.

,,Oči máš dost výrazné a řasy prakticky dokonalé. Ale ty tváře," kroutila Emma hlavou a Amélie ji mlčky pozorovala. ,, Jsou moc bledé, měly bysme je zvýraznit," dodala nakonec.

,,Říká se bychom, Emmo, nikoli— " opět byla přerušena blondýnkou: ,,A také se říká, že když přijdeš na vyučování pozdě, tak tě Filtch nechá vyleštit všechny cetky v jeho kumbálu, takže nás nezdržuj zbytečnýma řečma," odvětila blondýnka a houbičkou jí na obličej napatlala trošku toho růžového prášku.

,,Tak pojď, abysme to stihly," vyskočila její spolubydlící a vyběhla z pokoje.

Amélie pouze protočila panenky a dumala nad tím, kde neustále bere tolik energie.