Johannin Život

3. Kapitola

        Cesta bude trvat, asi čtyři dny. Do té doby si budeme povídat, dívat se na záznamy z bývalých her a snažit se vymyslet jak přežít. Jako pvní se však musíme podívat na naše letošní protivníky. Sedíme v obývacím kupé a díváme se na velkou televizi. Objevuje se Caesar Flickerman a začíná švitořit svým "milým" hlasem. Letos je celý v růžové, jeho dlouhé vlasy mají barvu neonově růžové a jsou vyčesány vysoko do vzduchu. Kolem očí se mu rýsuje růžová linka a jeho upravený obličej lemují růžové hvězdičky. Přes světle růžovou košili má tmavě růžové sako se stejně růžovou kravatou. Kalhoty mají barvu lososově růžové a boty na pěticentimetrovém podpadku se mu třpytí při každém pohybu. Ještě růžové oči a může z fleku zastupovat jedno z našich prasat, co chováme. Zrovna začíná své každoroční vyprávění o tom, proč hry jsou, jaké je to pro nás dobré a že už se těší na to, až bude moct ukázat letošní splátce. Otáčí se k velké obrazovce za ním, kde se začínají ukazovat kraje od prvního po dvanáctý. V každém vidíme dlouhé řady dětí, stojících před hlavními budovami soudů a čekající na to, jestli budou vybráni.

        Z prvního kraje na nás koukají nevábně vyhlížející chlapec a dívka. Oba mají světlé vlasy, modré oči a svalnatou postavu. Jsou, ale moc velcí a budou pomalí. Ve dvojce vybrali podobně vyhlížející pár. Oba se smějí a vesele si povídají s jejich mentory, Enobarií a Brutusem. Oba jsou to již starší splátci, ale stejně nebezpeční. Třetí kraj vybral malého chlapce s velkými brýlemi a dívku s jednou rukou spálenou. Ve čtverce byli vybráni vysoký chlapec s jasně modrýma očima a malá dívka bez vlasů. Pětka vylosovala dva mladé splátce, oba vypadali jako dvanáctiletí. V šestce šel zrovna po pódiu vysoký a statný chlapec. Měl hnědé, krátké vlasy a hnědé oči, kterými se na lidi kolem sebe koukal skoro až hladově. Nejvíce na svou partnerku z kraje, malou a tlustou holku. Ta měla vyboulené oči plné slz. Jeho jméno jsem si jako jedinné zapamatovala, jmenoval se Titus. Pak přišel na řadu náš kraj a my dva. Viděla jsem, jak jsem šťouchla tu smějící se holku vedle mě a jak mě chytli mírotvorci a odvedli mě na pódium. Pak vyvolali Swifta. Vidím, jak jeho rodiče za lanem pláčí a volají jeho jméno. Mí rodiče jsou o proti tomu klidní, jen má sestra pláče. Scéna se mění na osmý kraj. Jenže mě už to sledování nebaví, proto se zvedám a jdu do svého kupé.

        Ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím co bude. V hlavě se mi honí myšlenky o hrách, o ostatních splátcích, o tom co bude a jak je všechny zabiju. Protože já je zabiju. Zabiju a vyhraju hry. Pak budu žít s mou rodinou ve Vesnici vítězů a až do konce života se budu mít dobře. Nenechám se zabít, nenechám ze sebe dělat loutku. Umím to se sekerou, nebojím se zabíjení, protože u nás je to na každodením pořádku. Ti co neuposlechnou mírotvorce jsou buď mučeni, nebo rovnou zabíjeni. Jednou jsem byla nucela ještě s dalšími lidmi pár mírotvorců zabít. Bylo to proto, že jeden z nich měl narážky na naši známou. Tak jsem mu sekerou, co používám v práci uťala hlavu a dalšímu ruku se zbraní, kterou na mě, ani nestačil zamířit. Otec mi vždy říkal, že jsem silná a tehdy mi došlo, že asi opravdu jsem a budu až do konce mého života. Který však nebude dnes a ani v aréně. Sedám si, protože vlak zastavuje. Ze zabudovaného mikrofonu se ozývá hlas, který hlásí zastávku na doplnění paliva. Koukám z okna. Už jsme v šestém kraji. Nic moc tu nevidím a snad, ani nechci. Opět si lehám když v tom se mi v hlavě objeví nápad. Je dost šílený a pravděpodobně nevyjde, ale mohu jej zkusit. Vstávám a vydávám se do společenského kupé za Morem. Ten sedí na pohovce a klepe se. Asi mu chybí nepravidelná dávka morfia, které občas krade z nemocnice. Když mě vidí, rovná své hubené tělo a kritickým pohledem si mě měří. "Silná, atletická postava, hezká tvářička. Pro Kapitol budeš hvězda, pokud se udržíš na živu." říká mi po chvíli. "Neboj se, hodlám hry vyhrát a né umřít." říkám mu a sedám si vedle něj.  

        Povídáme si o strategii skoro celý den a celou noc. Bavíme se o všem co se mi hodí, co potřebuji k přežití. Mor mi říká o profících, o jejich výcviku a o bývalých splátcích co vyhráli a nyní trénují. Dobře se s němi zná, všichni výherci jsou totiž dobří přátelé. Vykládá mi o Glossovi a Cashmeeře, sourozencům, kteří jsou miláčči Kapitolu. Vykládá mi o výhercích ze dvojky a čtyřky, kteří však nejsou moc důležití. Vykládá mi o Finnickovi Odairovi, nejmladšímu výherci her a o tom, jak radí svým svěřencům jak přežít. Podle všeho se mu to daří, protože v posledních letech se splátci ze čtyřky dostali do poslední dvojce přeživších. Zjišťuje, že jsem dobrá v boji se sekyrou, že jsem zabila člověka a že snad nemám žádný soucit. Neví však, že ten si schovávám pro svou rodinu, protože ta je pro mě nejdůležitější. Než vše proberem, je ráno a my jsme vyhladovělí k smrti. Přesunujeme se proto k jídelnímu stolu a začínáme snídat. Pomalu se k nám začínají přidávat Swift a Indigo. Indigo se na nás kouká se zájmem. Asi musíme vypadat strašně, když jsme celou noc nespali. Chvíli si povídáme a já zjišťuji, že mám obrovský hlad a než se naděju, mám v sobě dva malé chleby s pomazánkou, hovězím masem a čtyři hrnky džusu. Také zjišťuji, že jsem strašně unavená. Indigo, jakoby vycítil mou únavu mi řekne. "Měla by ses jít vyspat, jsme ve čtyřce a za chvíli budeme v Kapitolu." Má pravdu. Proto se zvedám a odcházím do mého kupé, kde okamžitě padám na postel a v mžiku usínám.