Melodie srdce

_01_

Ryan
„Ryane, jak jste si užil svůj poslední koncert vašeho letošního světového turné?" zeptá se mě na další otázku novinář, který mi nepříjemně strčil svůj diktafon pod nos. Za ním bylo dalších asi 20 supů, kteří se sem sletěli hned, jak jsem vyšel z backstage.
Opřu se o pouzdro, ve kterém mám svou největší lásku. Je to kytara od dědy, kterou jsem dostal ke svým dvacátým narozeninám. Byl to ten nejlepší dárek, co mi kdy kdo daroval a zároveň poslední, který jsem dostal od svého dědečka.
„Bylo to neuvěřitelný. Pokaždé jsem nadšený, když můžu hrát v New Yorku pro své domácí fanoušky. Madison Square Garden je snem každého umělce." odpovím, zatímco mě fotografové oslepují blesky z jejich fotoaparátů. Vedle mě stojí Rebecca, moje přítelkyně, která se usmívá do objektivů, což jí jako modelce nedělá vůbec problém, a Alex, můj nejlepší kámoš a bubeník.
„Co se chystáte dělat teď? Slyšeli jsme, že možná plánujete ještě nějaké koncerty." položí mi otázku žena v modrých šatech, když se ke mně protlačí.
„Chystám se teď domů, kde chci několik měsíců pobýt a odpočinout si po tomto náročném roce. L. A. jsem už dlouho neviděl a stýská se mi." většina novinářů se na mě překvapeně podívá, protože dosud se mluvilo o tom, že ještě možná budou nějaké přidané koncerty v Jižní Americe. Tuhle informaci totiž před 14 dny vypustil můj manažer a tátův ocas John, kterého s otcem napadlo, že bych mohl vydělat nějaké peníze navíc. Naštěstí jsem jim ale důrazně oznámil, že si chci po roce koncertování odpočinout a možná taky nahrát nové album. Ani jednomu se to moc nelíbilo, ale naštěstí tady má pořád ještě větší váhu moje slovo, aspoň prozatím.
„Budete pořádat koncerty alespoň po Americe, nebo budou mít vaši fanoušci dietu?" namíří ke mně diktafon novinář z bulváru The Bomb, kterého dobře znám. Snažím se udržet si pohodový a šťastný výraz, ale je to opravdu těžké, protože tenhle bulvár nenávidím ze všech nejvíc.
„V nejbližší době určitě ne. Potom časem možná nějaké menší budou, ale zatím si chci odpočinout a soustředit se na práci ve studiu." odvětím a konečně zahlédnu svou limuzínu, která právě přijela do postranní uličky. „Promiňte, ale můj odvoz už je tady. Díky za vaše otázky." zvednu pouzdro s kytarou a zamířím k autu.
Přede mnou jde Alex, Rebecca a k naší smůle i John, který se k nám právě připojil. Ještě, než nastoupíme, zamávám novinářům, aby John zase neměl plnou hubu keců o mém chování a konečně zavřeme dveře. Přes tmavá okýnka už blesky z fotoaparátů nejsou tak intenzivní, takže si moje oči můžou konečně odpočinout.
„Dnešek byl skvělej kámo, ostatně jako každej koncert." ťukl si se mnou pěstí Alex.
„Jo bylo to bezva. Hraní pro domácí fanoušky mám nejradši." souhlasím s ním. S Alexem jsme kamarádi už od dětství. Je členem mojí kapely, ale pro mě je taky něco jako brácha. Nebýt jeho, nevím, jak bych vydržel neustálé komandování otce a Johna. Vždy mě nějak dostane z depky, ať už legálně nebo ne. Stojí při mně a snaží se, abych se na otcovi kecy vykašlal. Mám ho fakt rád.
„Byli jste skvělí. Lásko, na tom pódiu si byl děsně sexy a úžasný." přitulí se ke mně Rebecca a dá mi pusu na tvář. Pracuje jako modelka a občas si i zahraje ve filmu, ale teď se mnou trávila skoro celé turné. Chodíme spolu už přes dva roky a miluju jí, ale musím si přiznat, že jí občas mám i plné zuby. Většinou je totiž skvělá, ale potom přijdou chvilky, kdy třeba zavolá do bulváru, že jsme tam a tam, nebo se chová jako děsná mrcha, a to mě prostě vytáčí. Někdy mám pocit, že je se mnou jen díky mojí slávě.
„Zase se tu tak nechvalte. Koncerty si zmáknul sice v pořádku a návštěvnost byla velká, ale ta doba mezi vystoupeními byla v nejlepším slova smyslu neprofesionální. Choval ses jako rozmazlenej spratek, který si může dovolit co chce. Očekávej, že ti to táta doma ještě vysvětlí, protože takové věci jsou nepřípustné." Zamračí se na mě John a s odporem v očích se napije.
„Chápu, že mi to máš za zlé, ale prostě se někdy rád bavím. Nemůžu za to, že si opravdu můžu dovolit co chci." roztáhnu rty do širokého sarkastického úsměvu. Můžu snad za to, že on nemá rád zábavu?
„Však on ti to doma táta vysvětlí, tam ti nastane jiný režim." Nenávist mezi mnou a Johnem by poznal úplně každý, a to na sto mil daleko. Nenávidím ho, je to můj manažer jen kvůli otci, který mi přes něho tak může ovládat celou kariéru a občas dokonce i mě. Byla velká chyba s těmi dvěma uzavírat nějaké smlouvy.
Ale na jednu stranu má John pravdu. Choval jsem se jako debil a nebylo to jen tenhle rok. Chovám se tak od svých 21 let. V tu dobu totiž otec zjistil, že když už tu není můj děda, který ho nemůže tak krotit, může si se mnou a mojí kariérou dělat co chce. Zakázal mi psát svoje vlastní písničky, protože je to prý odpad, plánoval velké množství koncertů a připisoval si větší zisky. Přes Johna začal vše kontrolovat, takže jsem se stal jeho loutkou. Matka se od něho nechala zblbnout, takže je na jeho straně a nejhorší na tom je, že ten, který mě před nimi dokázal chránit, už tu není.
Byl jsem normální pop-rockový zpěvák, který se choval slušně a až na pár pokut jsem neměl žádné problémy.
Před třemi lety jsem otcův nátlak ale už nevydržel a musel jsem svůj vztek a smutek nějak zahnat. Začal jsem brát drogy a hodně jezdit po barech. Díky Alexovi jsem se z drog dostal, ale to ostatní mi zůstalo. Ať už to byly bezohledné jízdy, vandalismus, napadení novináře nebo divoké večírky. Vždy, když něco takového dělám, představuju si, jaký to je pro otce ponížení a jak to za mě musí žehlit.
Jsem pro rodiče akorát bankomat na peníze, nic víc. Už dlouho jsem od nich neslyšel, že jsou na mě hrdí nebo jak mě mají rádi. S matkou jsem nemluvil celý půlrok a otec se mnou mluví, jen aby mi řekl o dalších plánech v mé kariéře. Rodiče na hovno, to vám řeknu.
Po půl hodině jízdy nočním New Yorkem dorazíme do hotelu, kde se pořádá moje after party.
Při vystoupení z auta a se na nás hned nasypou paparazzi. Moje ochranka, která už tu čeká, se kolem nás rozestaví a dostane nás tak v pořádku do hotelu, zatímco slyšíme několik fanoušků volat mé jméno.
„Ryan Dempsey! Ryan Dempsey! Miluju tě!" jsou slyšet z venku vřeštící fanynky, my se ale všichni kromě Johna rozejdeme do sálu, odkud je slyšet hlasitá hudba.
Hned, co si mě DJ Cam všimne, zaměří na mě veškerou pozornost. „Naše hvězda dorazila. Ryane užij si s námi poslední party svýho turné." rozjede parádní beaty a Rebecca se kolem mě začne hned kroutit do rytmu. Přijde k nám Scott, další člen mé kapely a přinese tři velké lahve šampaňského. Ihned mně i Alexovi jednu dá a společně je bouchneme na oslavu úspěšného turné. Šampaňský stříká všude kolem, zatímco všichni tancují do rytmu a baví se.
Po několika panácích na baru s mou kapelou a týmem, vyjdu na pódium se sklenkou whisky a stoupnu si k mikrofonu. Všichni na mě upřou své pohledy a hudba na chvíli ztichne.
Dívám se do sálu plného lidí, kde většinu z nich tvoří skupina, která se mnou byla celé turné a stali se z nás skvělí přátelé. Andy, můj choreograf, který je se mnou už pátým rokem a je mým dobrým přítelem, ke mně pozvedne skleničku s whisky na důkaz toho, že mám jeho plnou pozornost a podporu.
Chopím se mikrofonu a promluvím. „Přeju všem pěkný večer. Naše celosvětové turné dneškem končí, ale musím říct, byla to parádní jízda. Stali se z nás skvělí přátelé, prožili jsme dobré i horší věci, ale hlavní je, že jsme si to všichni užili. Chtěl bych vám poděkovat, že jste mě podporovali, byli mým týmem a přežili se mnou celý rok. Byli jste skvělí lidi. Užijte si naší poslední party a doufám, že se ještě někdy sejdeme. Díky moc." Všichni si připijeme a začneme tleskat. DJ opět pustí hudbu, na parketu se to začne hemžit tančícími lidmi, mezi kterými si najdu Rebeccu, která se žhavě kroutí do rytmu, až jí na kůži vystoupají kapičky potu.
Zbytek večera už si jen povídám s fanoušky, kteří měli VIP lístky, takže se sem mohli dostat a s týmem oslavujeme náš úspěšný rok.

Probudím se v hotelovém pokoji. Ležím nahý na posteli vedle nahého těla Reb, která ještě spí. V hlavě mi třeští a je mi blbě. Při cestě do koupelny si všimnu, že je deset hodin, takže mám ještě dvě hodiny čas, než vyrazíme směr letiště.
Osprchuju se, vyčistím si zuby a natáhnu si tepláky s mikinou. Reb nechám spát, protože když má kocovinu je po ránu protivná. Vezmu si aspirin, aby mě přestala bolet hlava a jelikož nemám na snídani chuť, popadnu svou kytaru a vyrazím na střechu hotelu.
Venku je ještě chladno, protože je teprve začátek května, ale sluneční paprsky už mají sílu, takže mě dokážou dostatečně zahřát.
Posadím se na okraj vyústění ventilace a chvíli pozoruju New York. Mám tohle město rád, ne tak jako Los Angeles, protože je tu spousta lidí a je tak nějak smutnější - žádný palmy, jen samý domy, ale mám ho rád. Do L. A. se těším, ale při pocitu, že zase budu vídat své rodiče se mi dělá zle.
Vezmu do ruky kytaru a začnu vybrnkávat melodii, kterou mám už několik dní v hlavě, ale pořád mi tam něco nesedí. I přes to, že nemůžu psát svoje vlastní věci, stejně je tajně píšu. Jsou to písničky o mých pocitech, bolestech i radostech, ale těch posledních je nejmíň.
Nikdo o tom neví, dokonce ani Rebecca. Dřív jsem si psal všechny písničky sám, ale od doby, kdy to tu vede otec už to nedělám a zpívám jen to, co mi někdo napíše. Jenže to není ono. Ty písničky nejsou ze mě. Nevyjadřují to, co já cítím nebo co chci. Nejdou mi ze srdce.
Poslouchám, jak se jednotlivé tóny linou z kytary. Vždy, když na ni hraju, vzpomenu si na dědu. Byl to můj ochránce, parťák a kamarád. Vždy mě ve všem podporoval a byl na mě hrdý. Babička mu umřela ještě, než jsem se narodil, protože měla rakovinu. Pořád mi o ní vyprávěl a já věděl, že ji nekonečně miloval. Když děda umřel, mamka byla hodně smutná, protože ke svému taťkovi měla blízko. Do dědovi smrti se ke mně chovala jako k synovi, vyjadřovala mi svou lásku a oporu. Potom už se o mě přestala zajímat a chtěla jen mé peníze, stejně jako otec.
„Kéž bys tu byl dědo." vzhlédnu k modré obloze. „Potřeboval bych někoho, kdo by mi rozuměl a byl tu se mnou." Vybavím si, jak se mnou stál na pódiu těsně před mým prvním koncertem v 16 letech. Byl jsem trochu nervózní, ale zároveň plný nadšení. Děda mi říkal, ať o sobě nikdy nepochybuji, protože ty lidi, co sem přijdou, tu budou kvůli mně a mému talentu. Dokud prý moji muziku bude poslouchat aspoň jeden člověk, má to smysl a pokud ne, aspoň je to něco mého, co mě dělá tím, kým jsem, díky čemu můžu vyjadřovat co cítím a co si myslím. Co mě dělá šťastným. Můžu dávat lidem poselství, že mám stejné pocity i myšlenky jako oni, tudíž jsme všichni na stejné lodi.
Můj děda byl úžasný člověk, obklopený dobrými přáteli, kterým do života přinášel radost. Vím, že by na mě teď nebyl moc pyšný, ale je prostě těžký vycházet s otcem, kterému na mně nezáleží. Přejedu si palcem po svém levém zápěstí, kde mám vytetovaný rok dědovi smrti – 2017. Umřel pár měsíců před mými 21. narozeninami.
Mezi ulicemi se ozve zvuk sirén nějaké sanitky a vyruší mě tak z mých vzpomínek. Kouknu na mobil a zjistím, že už je před jedenáctou. Sejdu zpět do hotelového pokoje, kde narazím na prázdnou postel.
Z koupelny vyjde Rebecca v županu a mne si spánky. „Kde si byl? Myslela jsem, že mě vzbudíš, abych se stihla připravit na cestu." zapije prášek a posadí se na židli.
„Byl jsem na střeše, provětrat si hlavu. Vyjíždíme přece až za hodinu, tak máš ještě čas." odpovím jí, když dávám kytaru do pouzdra.
„Ryane hodina mi vážně nestačí, teď kvůli tobě budu vypadat jak po mejdanu. Neupravená a rozespalá, s bolestí hlavy."
„Reb ty jsi ale po mejdanu." zasměju se, zatímco se na mě zamračí. „Ale vypadáš roztomile, když jsi rozespalá a neupravená." chci jí dát pusu, ale odtáhne se.
„Roztomilá ale na fotkách být nemůžu. Musím se sebou aspoň něco rychle udělat." zamíří do koupelny, odkud na mě ještě zavolá. „Objednala jsem nám snídani, tak jí převezmi a sněz, protože já už se najíst nestihnu." zabouchne za sebou dveře. Bezva, teď ještě budu poslouchat, že se kvůli mně ani nestihla najíst.

Cesta na letiště probíhá v tichosti. Alex si píše se svou přítelkyní zamilované zprávy a těší se, až jí po čtyřech měsících zase uvidí, protože ona studuje v L. A.. John si čte e-maily a něco si zapisuje. Rebecca po mně hází naštvané pohledy za to, že se nestihla nachystat tak, jak ona chtěla. Já si ale osobně myslím, že takhle jí to sluší o moc víc, než když v koupelně stráví dvě hodiny a další hodinu si vybírá šaty.
Čím víc se blížíme k letišti, tím míň do toho letadla chci nastoupit. Jediné, co si teď přeju je, abych už seděl ve svém autě, které mi má na letiště v L. A. tajně přivézt kamarád ze studia a jel do svého domu, kde budu aspoň chvíli sám, protože nechci už za 6 hodin vidět otcův obličej.
Soukromé letadlo máme připravené, takže jen co projdeme přes kontrolu, nastoupíme do letadla a zamíříme do Los Angeles. Po roce zase uvidím svůj domov a svoje nejmilovanější město na světě.