Nepatřím [POZASTAVENO Na Delší Dobu]

10 Kapitola

Ahoj nestvůry a nestvůrky :D :) ;)  Tahle část bude dost ... ehm... emotivní? No sami uvidíte. :) Pokud se to teda podaří :) Obrázek si snad domyslíte. Mějte se hezky, netrapte se, pokud Vás rozčiluje opačné pohlaví vykašlete se na to a pa :).
~Katy~

Pohled Clarissy:

"Jsem v pořádku, nemusíš plakat." Ani jsem si neuvědomila, že má pravdu, opravdu mi z očí tekly slzy. Jsem hrozná sestra. Prolétlo mi hlavou. Kris málem zemřel, nebo co to a já tady brečím, to já bych měla chránit jeho.
"Co se stalo?" Popotáhla jsem.
"Já...nevím, moc si to nepamatuji. Ale až si vzpomenu, tak ti to řeknu." Vyčerpaně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila a s námahou se zvedla, na té zemi jsem klečela už od doby, kdy byl Kris v transu.
"Zvládneš to?"
"Jo, neboj se." Nevěřícně jsem si ho měřila pohledem, ale nakonec jsem přikývla. Když vstával, tak se sice trochu klepal, ale přece jen jsme šli dál. Celou cestu jsme mlčeli, každý zabraný do svých myšlenek. Začalo pršet, nejdříve lehce, pak se pořádně rozpršelo. Blýskalo se a vítr štípal do obličeje. Došli jsme k soše, kde nikdo nebyl. "Opravdu to bylo tady?"
"Jo. Jsem si jistej."
"Dobrá... asi ji odnesli na ošetřovnu." Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale strach o sestru se mě začal pomalu zmocňovat. O poznání rychleji jsem se vydala směrem k ošetřovně. Nikde jinde by být nemohly, a pokud jsou tam tak je to taky špatné. Na ošetřovnu se chodí jen při opravdu vážných případech. Draci se rychle regenerují, takže si většinu zranění ošetří sami. "Clar! Počkej." Po mé pravici se objeví Kris. Je celkem udýchaný, ale i já sotva popadám dech. "Uklidni se. Wendy bude v pořádku. Nemusíš běžet." Já běžela? Ani jsem si to neuvědomila.
"Já... se o ni bojím."
"Já vím, taky se bojím." Kris mě obejmul a já obmotala své ruce kolem jeho ramen. Stojíme pár metrů od ošetřovny a padají na nás kapky vody. Jsem celá mokrá, ale nevnímám to.
Kris se odtáhne a chytne mě za promrznuté ruce. Víceméně mě za sebou táhne. Mé nohy se prostě pohybují. Nechápu co to se mnou je.
Vejdeme do staré, ale čisté budovy. Je prostorná, ale ne moc. Ve vzduchu je cítit pach bylinek, čistoty a krve. Celkem zajímavá kombinace, ze které je mi špatně. Přijde k nám stará ošetřovatelka a věnuje nám smutný pohled.
"Clarisso, Krisi, pojďte za mnou." Jako náměsíčná ji následuju, s cupitajícím bratrem za zády. Jdeme do jednoho z mála pokojů. Když ošetřovatelka odhrne starý závěs upřou se na nás dva páry smutných očí.
"Jak je na tom? Co se stalo?" Vyhrknu. Stojím na místě a můj pohled hypnotuje postel na které leží Wendy. Je v lidské podobě, zřejmě kvůli lepšímu přístupu k velké ráně, kterou má na zádech, ano leží na boku. Matka se na mě podívala a oči se jí zalily slzami. Ani otec neměl daleko od pláče. "Tak co se stalo?!" Zakřičím. Dochází mi trpělivost, je teprve dopoledne a už se toho stalo tolik. Moje nervy to nezvládají.
"Klid holčičko. Bude to v pořádku. Vaše sestra se uzdraví." Promluví k nám otec. Kris se pustí mé ruky a jde za mámou. Já udělám to stejné. Sednu si na stoličku vedle táty a položím mu hlavu na rameno. Máma mi stiskne ruku. I skrz slzy se pousměju. Tohle je rodina, po které jsem vždy toužila, rodinná idylka. Ale za jakou cenu? Vážně jsme si uvědomili co pro sebe znamenáme až po tomhle? Smutné.
"Mám vás ráda." Šeptnu.
"My tebe taky broučku." Slyšet tato slova od mámy je úžasný pocit.

Pohled matky (Tamary):

"Tamaro! Co se stalo?" Přiřítil se ke mě manžel. Já seděla u Wendy a vzdala snahu zastavit krvácení. Nevnímala jsem co se děje kolem mne. Zažívala jsem tu největší bolest, která existuje. Strach o život mého dítěte. Mohla jsem za to, kdybych na ni nekřičela, vše by mohlo být v pořádku. Po tvářích mi stékají slzy. Výčitky ubíjí mou mysl. "Tamaro! Tamaro! Poslouchej mě, teď ji musíme odnést na ošetřovnu, ano?" Er třásl mými rameny a já přikývla.

Ošetřovatelka převzala Wendy a teď dělala svou práci. Byla jsem také ošetřovatelka, ale pouze v akutních případech. Teď jsem seděla, opřená o stěnu a hlavu v dlaních. Přemýšlela jsem nad nedávnou hádkou s mojí dcerkou. Kdybych spolkla tu hrdost, tak by tu Wendy v pořádku byla.
"Nic si nevyčítej miláčku. Nemohlas za to. Wendy bude v pořádku." Er si ke mě přisedl a vzal mě kolem ramen.
"Ere, já za to můžu, kdybych mlčela, tak by se nic nestalo."
"Ale no tak. Pššt. Vše bude dobré." Vstal a vytáhl mě na nohy. Wendy ležela na posteli, rána na zádech odhalená. Sesunula jsem se na jednu ze stoliček kolem postele. Er si sedl vedle mě a chytl mne za ruku. Já koukala na svoji holčičku. Okenice práskaly a ošetřovatelka, myslím že se jmenuje Lara, je spěšně zavírala. Odešla a mo chvíli jsem slyšela dveře. Já s manželem jsme byli potichu, každý přemýšlel.
Lara odhrnula závěs a já se otočila na nově příchozí. Kris a Clarissa, čekala jsem, že nepřijdou. Myslela jsem si to...
Clarissa se nás na něco ptá, ale její slova jdou mimo mě. Koukám na ni a oči se mi plní slzami. Vždyť přede mnou stojí moje malá holčička. Ta holčička, která u mě byla když jsem nedoufala, že se Er vrátí, ta holčička, která žádala tak málo-mámu. A já jí to nedopřála, křivdila jsem ji za něco, za co ona nemohla. Pár slz opustí mé oči.
Kris ke mě dojde a sedna si na můj klín, ani jemu nedopřávám mateřskou lásku.
Clarissa si sedne k otci a opře si o něj hlavu. Chytnu jí za ruku s obavou, že mě pustí. Po chvilce ticha promluví: "Mám vás ráda."
Nadechnu se k odpovědi. "My tebe taky broučku."
Krásná chvíle, bohužel jí přeruší rána.

Ano, jsem mrcha, ale na další část si musíte počkat, vážně do středy! Snad jsem vás potěšila že díl je už dneska. :) Co si myslíte, že se stane??? Napište.
Jinak, chci moc poděkovat za 17 komentů u minulé části, ano, pár jich je i ode mne, ale i tak! :D
A víte co bude další kapitolka?