Je jen málo věcí, které definují můj život stejně jako moje příjmení.
Baxová.
Byl to můj otec, který v proslavil naše jméno po celé Británii a později i po celém světě. V osmdesátých letech závodil v nejrychlejším autě světa. Jako jeden z mála Britů...
Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
---
Když teta společně s Trevorem vystoupila na Mezinárodním letišti v Austinu, bylo teprve úterý. Po dlouhém letu byli oba viditelně unavení, Trevor měl kolem krku stále položený nafukovací polštář na spaní. Daniel postával vedle mě, kšiltovku zaraženou zbytečně moc do čela. Pohledem se ale rozhlížel všude kolem a ty dva ve skutečnosti uviděl dřív než já. Zamával jim a už z dálky jsem viděla, jak se tetě rozsvítilo v očích.
Zrychlila krok, popohnala Trevora a najednou byli oba u nás.
Kolečko vzájemných objetí, pár slov na přivítanou, polibky na tváře, slova o únavě a prosby o kávu a kvalitní jídlo. Cestou na hotel se oba dívali z okna, teta si neodpustila poznámku o tom, že káva z jednoho fastfoodového řetězce, by se vůbec neměla nazývat kávou, zatímco Trevor spokojeně mlčel se sendvičem v ruce.
Druhý den jsem už musela strávit skoro celý v padocku, teta však s Trevorem dospávali časový posun. Když jsem se pak sama ocitla na hotelovém pokoji, stála jsem před zrcadlem na skříni a neustále si uhlazovala neexistující záhyby na šatech.
„Nikam se mi nechce," zaskuhrala jsem, jako kdybych dokázala něco změnit. „Nemůžeš třeba říct, že mě bolí hlava nebo něco?"
„Florrie," povzdechl si Daniel, který mě celou dobu sledoval z postele. Teď už ale stál u mě, ruce položené na mých bocích, hlavu zabořenou do mého ramene. Vlastně jsem mu vůbec nerozuměla, když začal mluvit. „Je to rodinná večeře. Dohodli jsme se, že jim to dneska řekneme."
„A co kdybys to řekl sám?"
V zrcadle jsem viděla, jak protočil oči. Zlehka mě políbil na klíční kost a zavrtěl hlavou.
„Nechápu, s čím máš problém."
„S tvojí mámou?"
„Moje máma tě má ráda," trval na svém, stejně jako vždycky, když jsem se pokusila přivést řeč na problematický vztah mezi mnou a již-brzy-tchýní, který ale můj již-brzy-manžel viděl pořád jako idylický a nepřipouštěl si, že to mezi námi dvěma skřípe.
„Nemá."
„Má."
„Nemá."
„Má," řekl rázněji než předtím. Rozhodil rukama a odkráčel na druhou stranu pokoje. „Nehledej problémy, tam kde nejsou!"
„Ale..."
Máchl rukou, popadl ze stolu kšiltovku a narazil si ji do svých kudrnatých vlasů. Než jsem se stihla nadechnout a říct cokoliv dalšího, prostě vykráčel z pokoje, čímž celou debatu ukončil. Vztekle jsem si zanadávala, ale nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, než opustit hotelový pokoj.
Daniel se ležérně opíral o stěnu hned vedle a věnoval mi vítězoslavný úsměv.
