Báňa

Akt I.

Hugh: (rozsvítí baterku) Halo?

Oliver: Tak vidíš, pod náma to nebylo.

Martin: Jsme mrtví?

Oliver: Kéž bych byl!

(chvíle ticha)

Oliver: Co budeme dělat teď?

Hugh: No, buď si provrtáme hlavy sbíječkami, nebo počkáme.

Martin: Budem čekat leda tak na smrt.

Hugh: (přemýšlí) Takže, my jsme v osmičce. Nad námi je důlní četa sedm...

Oliver: ...Která nás zavalila, protože nějakej idiot neumí s dynatomem.

Hugh: No... tak je po nás. Máte nějakou poslední zpověď, než nám dojde vzduch?

(všichni po sobě koukají, nikdo nemá co říct)

Fajn, tak počkáme.

(Minutu se nic nebude na scéně dít, herci sedí a jen tak kolem pokukují, po minutě se Hugh začne dotýkat země)

Martin: (nervózně se ošívá) Je konec?

Oliver: Je.

Hugh: Ne.

Martin: Co chceš dělat? (Hugh mlčí) Nic jsem na tohle světě nedokázal, snad je kromě toho, že jsem vás pořádně sral.

Oliver: Myslím, že to bylo vzájemné.

Martin: Chtěl jsem jen nový život. Aby mi bylo líp, a teď? Připadám si... Ani nevím.

Oliver: Je tu pořád vedro.

Martin: Se nediv, žvaníme a mezitím nám dochází vzduch.

Hugh: Za normálních okolností bys měl pravdu. Ale tohle je jiné.

Oliver: Nemusíš nám dávat naději...

Martin: Má pravdu. (začne se dotýkat země) Cítíš to teplo? (Oliver se rovněž dotýká země)

Hugh: Něco pod námi je.

Martin: Blbost. To bude pod náma max ložisko plynu.

Hugh: Hloubka.

Martin: Co?

Hugh: V jaké jsme hloubce?

Martin: (k Oliverovi) Zkontroluj profundoměr.

Oliver: (Dívá se na přístroj měření hloubky) 2 746 km pod mořem.

Martin: Nu?

Hugh: Ať je pod námi, co chce, určitě to není jádro a určitě to není nic, co by se tam vytvořilo náhodně.

Oliver: Takže podle tebe se máme prokopat dolů?

Hugh: (ironicky) Neeee, jen tak o tom žvaním...

Martin: A co když tam nic není.

Hugh: Umřem tak či tak, nebo ne?

Oliver: Pořád máme naději, že nás...

Hugh: Ne. Tohle je dno, absolutní dno. Tedy myšleno to dno, kam jsme se zatím dokopali.

Oliver: Ze dna se dá znovu zvednout!

Hugh: Ano, pokud teda není cesta zasypaná tunami suti.

Oliver: Já tu nechci umřít.

Hugh: Já snad ano? Ani Martin, ani já. Nikdo. Ale pod námi je ta jediná naděje, Co by nás mohla odtud dostat. Naděje, že je tam třeba další tunel, ne nutně důlní společnosti, ale cítím, že tam nějaký tunel prostě je.

Oliver: A jaký jiný tunel by tam měl být, když ne důlní společnosti?

Hugh: Já nevím, prostě tunel, cesta. Je to jediná naděje, jak se odtud dostat.

Martin: Naděje umírá poslední.

Hugh: heh, díky Martine...

Oliver: Mám to teda zapnout?

Hugh: Pokud pod námi někdo kope, tak ty lidi akorát tím strojem zabiješ. Budeme muset jen sbíječkou a krumpáčem.

Martin: (zapíná sbíječku) Tak pojď, holka!

Oliver: Nerad se vzdávám naděje, ale zní to trochu jako kravina.

Hugh: Jako lidi jsme udělali větší blbosti, no ne?

Oliver: Třeba?

Hugh: Třeba ten fakt, že jsme se rozhodli dělat tuhle práci.

(Zvuky sbíječky, Oliver s Hughem berou do rukou krumpáče)

Hlas z rádia: Aktuální zprávy z dnešního dne: Důl Majakovskij byl zavalen, stav horníků neznámý, evakuace není možná. Uprchlý vrah spatřen na útěku ve vlaku směřujícím do Adského města, policie je mu v patách. Situace na Pyrenejském ostrově se vyostřuje kvůli... (Přerušení signálu, hlavní hrdinové kopou)

Scéna 3 – neznámý pokoj, na scéně neznámý kapucín sedící ve svém křesle, vedle stůl, krb, obrazovka, ze dveří se ozývá čísi hlas)

Kapucín: Kdo je tam?

Hlas: Nesu pizzu!

Kapucín: (vstává, promlouvá k sobě) To vám to trvalo...

Hlas: 5 zlatých.

Kapucín: 5??? No jo, hned to bude. (odejde ke stolu, promlouvá k sobě) Ksakru, co teď? Kde mám teď vzít peníze, když nikdo neumírá...

Hlas: Jste tam?

Kapucín: Ale no jo, Jen hledám drobné.

Hlas: Není třeba, na vrácení mám dost.

Kapucín: (jde zpět ke dveřím) Promiňte, že vás takhle zdržuji, ale...

Hlas: Nemáte peníze, co? To jsem si mohl myslet...

Kapucín: Ale ne, ne, jistě že je mám! Jsou přímo... (Hlasité zvuky, stěna se otřásá a nakonec z krbu vypadnou tři horníci) Tady!

Hlas: Platby přijímáme pouze v hotovosti, dušemi si plaťte na burze. Já odcházím!

Kapucín: Ale co moje jídlo?

Hlas: Uvařte si ho třeba sám. (odchází)

Kapucín: Kdo jste vůbec vy? A co děláte v mém domě?

Hugh: Mohl bych se zeptat na totéž.

Kapucín: (shodí kápi, objeví se starý vyzáblý bledý obličej a vytřeštěné oči, zpoza hábitu vytasí dřevěné veslo s pentagramem na listě)