Závod životem

57. Fiesta

„Nemám náladu na žádné moralizování," zavrčel, aniž by se na mě podíval.

Přikývla jsem, přesto jsem neodešla.

„Jsem idiot," řekl o poznání mírněji po pár minutách ticha.

„Ale nejsi," pokusila jsem se ho uklidnit, ale věděl jsem, že cokoliv řeknu dalšího, bude navíc. Vlastně i tohle už bylo.

Lando si nahlas povzdechl, rozepnul závodní kombinézu ještě víc a přes hlavu si přetáhl spodní triko. Otočil se zády ke mně, z ledničky vytáhl další ručník, kterým se pokusil ochladit svoje rozehřáté tělo.

„Špatně jsem zařadil, zpanikařil jsem a snažil se napravit tu chybu, díky čemuž jsem vyrobil dalších deset a zpomalil se."

„Takže víš, kde je chyba."

„Vím."

„Nedokázal jsi správně zahřát pneumatiky," dodala jsem potichu, jako kdybych se bála, že ho tím naštvu. „A jel jsi příliš blízko vozu před tebou."

Přikývl, ne jednou, ale za každou vyjmenovanou chybu. Ručník nechal ležel na svých ramenou a vyhoupl se na masážní lehátko. Sundal si jezdecké boty, do kterých zmuchlal ponožky a následně je odhodil na zem pod sebou.

„Všechno špatně. Měl jsem rychlost, mohl jsem porazit Carlose."

„Ale udělal jsi chybu."

„Chyby," opravil mě nevrle a seskočil zpátky na zem. Nakopl pravou botu, která s dutou ránou přistála na protější zdi.

„Každý dělá chyby."

„Carlos evidentně ne."

„I Carlos dělá chyby. Já dělám chyby. A ty taky."

Podíval se na mě, zoufalství se mu odráželo v očích, smíchané s dalšími emocemi. Nahlas si povzdechl, rukou si zajel do mokrých vlasů, ručník mu přitom pohybu sjel z ramen na zem.

„Člověk dělá chyby, aby se z nich poučil," pronesl naučeným hlasem, jako nějakou mantru, které zoufale potřeboval uvěřit.

Pokývala jsem hlavou.

„Každý dělá chyby, Lando. Je to úplně přirozené. Rozebereme to na brífinku, večer za tebou ještě přijdu na pokoj, když budeš chtít. Máme za sebou tři solidní tréninky, spoustu dat, ze kterých můžeme vycházet. Zítra to bude v pohodě, akorát si trochu víc zazávodíš."

„Tak jo."

„Tak jo?"

„Určitě jo."

Prohlédla jsem si ho, nedůvěřivě.

Vypadal jinak – mnohem dospělejší než kdykoliv předtím. Rostl mi před očima, každým závodem byl vyzrálejší. Spolu s dobrými výsledky rostlo i jeho sebevědomí, na čemž měly bez pochyby podíl i jeho londýnské návštěvy u doktora Smitha. Cítil se v autě jistější, cítil se jistější i mimo něj. Znal svůj tým, znal všechny lidi kolem a věděl, komu důvěřovat. Byl pořád otevřenější a usměvavější, z neúspěchu už si nedělal tak velkou hlavu jako kdysi.

Byla jsem na něj hrdá.

Tak strašně hrdá.

A ještě víc, když v neděli dojel na sedmém místě – před Carlosem a po těžkém souboji v posledních kolech, kdy na ojetých pneumatikách za sebou dokázal udržet všechny ostatní. Byl nejlepší ze zbytku světa – před ním bylo jen šest pilotů v nejlepších monopostech, které stály na startovním roštu.