Nedotknutelní

Prolog - Jak to všechno začalo

Studenti pomalu scházeli do Velké síně na večeři. Trousili se jako přísloveční švábi na máslový ležák. Ve škole nyní panovala poněkud dusná atmosféra. Poté, co se Sirius Black dostal do nebelvírské věže a ohrožoval tam nejmladšího syna Weasleyovic klanu, byla zpřísněna bezpečnostní opatření. A všudypřítomný chlad, bezpochyby způsobený nejenom prudkým skotským podnebím, ale dozajista také neustálou přítomností mozkomorů na hranicích školních pozemků, se všem pomalu usazoval a zabydloval nejenom v konečcích prstů, ale i v srdcích.

Jakmile se studenti došourali podivně zmlklými chodbami k večeři, zůstali překvapení. Stoly, které se již měly prohýbat pod tíhou plných talířů a servírovacích mís, zely prázdnotou a všichni přítomní, kteří si k nim již posedali, na to překvapeně hleděli a zmateně si šuškali.

„Co s... se t... to děje?" zakoktal rozpačitě Neville Longbottom, když si přisedl vedle Harryho a rychle sklopil oči. Mnoho spolužáků se na něj dívalo dost nevraživě od chvíle, kdy prasklo, že to byl on, kdo ztratil hesla a umožnil Blackovi, aby jejich kamaráda napadl ve spánku.

„To nevím," pokrčil rameny Harry Potter a znovu zabloudil pohledem ke stolu profesorů. Zdálo se, že všichni čtyři kolejní ředitelé šmejdí očima u stolů svých kolejí a jakoby přepočítávají studenty, zda jsou už v síni všichni. Harrymu se zauzloval žaludek. Že by se sem znovu vloupal Black?

„Mě by to taky k sakru zajímalo," zahučel naproti nim Seamus Finnigan. „Já už mám hlad jako Ron," ušklíbl se a vzápětí zaúpěl, když ho jmenovaný spolužák pod stolem nakopl. Harry si všiml, jak se učitelé postupně obracejí na ředitele Brumbála a gesty doplňují svá šeptaná vyjádření. Vzápětí si všiml, že dorazila k jejich stolu i Hermiona a vmáčkla se mezi Ginny Weasleyovou a Colina Creeweyho, kteří se od sebe ochotně odsunuli.

Tím, jako kdyby Albusi Brumbálovi dala povel. Vstal ze svého místa a přešel ke kraji vyvýšeného pódia, na kterém stál stůl profesorů.

„Tohle vypadá zle," pošeptal Harry Ronovi, když se k němu naklonil.

„To asi jo, kámo," přitakal mu Ron a potom už oba upřeli zrak na ředitele, který si zdviženou rukou žádal pozornost všech přítomných. Harry ještě postřehl, že se i profesoři tváří nejistě a jakoby vyvedení z míry. Nejspíš ani oni netušili, co se děje a o čem chce ředitel se všemi mluvit. Nebylo právě obvyklé, aby měl projev takto uprostřed školního roku, pokud se nedělo něco opravdu vážného.

„Vážení přátelé," rozpřáhl ruce ředitel, když šum ve Velké síni utichl a všechny páry očí směřovaly na něj. „Nemohl jsem si nevšimnout, jak chmurná nálada nás teď všechny postihla. Jistě jsme nyní pod tlakem a sžírají nás nesčetné obavy. Je to pro nás všechny náročné období. Já sám jsem si za svůj, ne právě krátký, život prošel mnohokrát skutečně temným obdobím a vždy jsem si uvědomil, že nejdůležitější je, abych neklesal na mysli," pokračoval, ale v tom se zastavil a nastražil uši.

Postřehl, jak jeden z dvojčat Weasleyových rádoby nenápadně zďuchl do druhého, který bolestivě zaúpěl. Útočící bratr právě sděloval, že by ho zajímalo, zda Brumbál opravdu neklesal. Také to ovšem nereprodukoval zrovna diskrétně, protože se u toho poťouchle hihňal.

„Ach ano, dobrá otázka," reagoval Brumbál a dvojčata jako na povel zrudla. „Pan Weasley se ptal, zda jsem neklesal..." odmlčel se, zdálo se, že se zamyslel a potom si povzdechl „... klesal. Věru klesal jsem."

Velkou síní včetně stolu profesorů to zašumělo. Harry si všiml, jak si profesor Lupin s profesorkou McGonagallovou vyměnili ustarané pohledy. „A proto vím, jak snadné je podlehnout trudnomyslnosti. Rozmýšlel jsem tedy, jak vám všem trochu zvednout náladu," pokračoval ředitel a v očích mu začínalo až téměř uličnicky jiskřit.