s láskou, Willow | r. a. b.

s láskou, Willow

Byl starší. A z Nebelvíru. Vypadal zklamaně, poté co klobouk vyřkl své rozhodnutí, a mně nezbývalo nic jiného než se ptát, proč? A jestli to vůbec souvisí s tebou... Souviselo, jako většina věcí okolo mě.

Během prvního měsíce tady jsem si našla kamarádku. Tvojí milovanou Elizabeth. V poslední době často přemýšlím nad tím, jak by vše bylo jinak, kdybych se s ní nikdy nezačala bavit... možná to byla chyba, že jsem si ji k sobě pustila.

Nikdy jsem se s ní neměla začít bavit, třebaže se mě jen ptala na úkol z bylinkářství, které jí nešlo.

Kde bych byla, kdybych odsuzovala Zmijozelské stejně jako Nebelvíři?

Pak se to stalo. Zajisté víš co... Chvíle, kdy se naše osudy nadobro zkřížily, propletly. Moment, kdy jsem si dobrovolně začala kopat vlastní hrob. Předtím, než kvůli Daveyi Gudgeonu bylo zakázáno se přibližovat k Vrbě Mlátičce, jsme hráli tu hru, kdy jsme se snažili dotknout jejího kmene, vzpomínáš? Elizabeth mě přesvědčila, abych se do hry přidala.

„Nebuď posera!" křikla na mě předtím, než se přidala k dalším studentům. Nevím proč, ale měla jsem strach. Že se se mnou přestane bavit. Pošetilé, nemyslíš? Další chyba mého života... Tu hloupou hru jsi hrál taky. Ne ale z vlastní iniciativy...

Tvůj starší bratr tě vyhecoval – Sirius. Bylo těžké ho kdekoli přehlédnout. On a jeho povedená partička.

Nebyl jsi dostatečně pozorný, když se k tobě přibližovala větev... Odstrčila jsem tě právě v čas. Ani nevím, co to do mě tak najednou vjelo... nikdy jsem nepatřila zrovna mezi odvážné lidi.

„Co děláš? Zvládl bych to sám!" křičel jsi dotčeně.

Asi protože se ti tvůj bratr s jeho partou začali za zády posmívat. „To tě musela zachránit holka, Regulusi?!"

„Omlouvám se ti, příště nechám tu větev tě rozmáčknout." Překvapeně jsi na mě hleděl. Možná kvůli tomu tónu, kterým jsem to řekla. Nejsem si jista. Pravdu znáš jen ty sám.

Prostě jsem se otočila a s Elizabeth odešla dál od Vrby Mlátičky. Od té hloupé hry. Od tebe... Během následujících dní ses mi omluvil. A nejen to, začal ses se mnou bavit. Že bych snila? Možná... Ale byl to krásný sen. Tedy do té chvíle...

Roky plynuly dál a než jsem se nadála, stali se z nás přátelé. Ti nejlepší. Já, Elizabeth a ty. Nerozuměla jsem ti, Regulusi. Proč ses se mnou přátelil? Proč? Když já jsem byla nikdo... A ty zas někdo.

Ničil jsi mě, víš to? Byli jsme přáteli. Ale já začínala cítit něco víc.V tvé přítomnosti mi bilo srdce strašnou rychlostí. Z tvého úsměvu se mi podlamovala kolena. A ta tvoje omamná vůně! Přitahoval jsi mě, to bezesporu už od úplného začátku, kdy jsem si to však ještě neuvědomovala. Ale po pár letech přátelství? Věděla jsem, že jsem v loji. Úplném.

Uvědomění, co k tobě vlastně cítím, se dostavilo na konci pátého ročníku. Bylo po zkouškách a ty jsi se mnou potřeboval mluvit a zněl jsi celkem vážně. Jak mám v povaze, nad věcmi přehnaně přemýšlím... a samozřejmě mě napadlo, že možná... jen možná mě máš rád? Víc než kamarádku... a hned jak mě tohle napadlo, tak mi to došlo. Lásku jsem před tím nezažila, ale vše nasvědčovalo tomu, že se o ni jednalo.

O to to bylo horší, když jsi na mě vybafl s „Potřebuju pomoct, Will. Chci vzít Beth do Prasinek, jako rande..." a pak si dál něco drmolil, ale já tě neposlouchala. Šlo o Elizabeth... chtěl jsi ji vzít na rande... líbila se ti. A po mně jsi chtěl radu, jak si ji získat.