„Tohle u ní našli." Elizabeth v ruce držela dopis. „Je to pro tebe," pokračovala dál a v jejím hlase zaznívalo něco, co nedokázal rozeznat.
Zmateně se na ni otočil. Dopis... a pro něj? Na obálce bylo Willowiným rukopisem napsané jeho jméno. Žaludek...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
⋆⋆⋆
„Tohle u ní našli." Elizabeth držela v ruce nějaký dopis. Regulus ji ovšem nevěnoval pozornost, zatvrzele hleděl z okna. „Je to pro tebe," pokračovala dál a v jejím hlase zaznívalo něco, co nedokázal rozeznat.
Zmateně se na ni otočil. Dopis... a pro něj? Na obálce bylo jejím rukopisem napsané jeho jméno. Žaludek se mu nepříjemně zkroutil.
Elizabeth mu to bez dalších slov podala, načež se odebrala do své ložnice. Regulus se zaraženě díval na dopis. Ruce se mu samým stresem třásly. Chvíli přemýšlel nad tím, že to někam schová a... jednoho dne, až bude připraven, si to přečte... bude ale někdy připraven?
Po půlhodině si ztěžka povzdechl a opatrně dopis otevřel.
Drahý Regulusi,
tak nějak nevím komu bych se mohla v tuto dobu svěřit... tak ti píšu dopis, ačkoliv nemám v plánu ti to posílat. Jen to potřebuji někomu říct, protože to celé už nedávám.
Moc mě mrzí, kam jsme se vlastně dostali... co všechno se za tenhle rok stalo... často přemýšlím nad tím, že by vše mohlo být jinak, kdybych ti nic neřekla. Třeba bychom stále byli přátelé...třeba. Protože kdysi bylo vše v pořádku... ale já se do tebe musela zamilovat.
Často jsem se za to nenáviděla, že jsem to k tobě cítila. Jenomže jsem si nemohla pomoct... vždy jsi mi připadal zajímavý. Už od prvního okamžiku, co jsem tě spatřila. Patrně vzpomínáš na Vrbu, ale tam náš příběh nezačíná.
Je to tak dávno... Ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byla jsem s rodiči na Příčné ulici... jak jistě víš, mohli jsme si s sebou vzít nějaké zvířátko. Vybrala jsem si netopýra, a víš proč? Byl ze všech nejmenší a ta prodavačka říkala, že pokud ho neprodá, bude ho muset utratit. Před tím mluvila s tvou matkou. A vedle ní jsi byl ty. „Víte vůbec, s kým se bavíte?! Rozhodně si nepřeji, aby můj syn měl něco takového," prskala tvá máti.
Šel z ní strach. Po celou dobu jsi k malému tvorečkovi vrhal omluvné a lítostivé pohledy, ale posléze, co tvá matka řekla tyto slova, ses zatvářil nanejvýš znechuceně. Nechápala jsem tě. Tehdy, jsem tě nechápala, teď už tomu rozumím. Všemu, Regulusi, úplně všemu.
Bradavice, tam jsme se viděli podruhé. Aby taky ne, oba tu studujeme. Avšak ne na dlouho, čas se krátí... Zařazování bylo kouzelné, vlastně všechno v této škole je kouzelné. Magické, čarovné... neuvěřitelné jako sen. Sen, který se však změnil v noční můru. Kvůli tobě... nebo kvůli mně?
Bude mi to tu chybět, víš?
Klobouk mě zařadil do Havraspáru, a tebe po dlouhé době do Zmijozelu. Následoval jsi cestu své rodiny, že? Prohlížela jsem si velkolepost Velké síně... Možná proto jsem si v ten okamžik, když jsi měl na hlavě klobouk, všimla chlapce tolik podobnému tobě.
